Někdy přijde inspirace s básní, jindy přijde v záhybech na dně údolí. Nenápadná přírodní památka mezi Čimicemi a Bohnicemi, protknutá potokem a lemovaná loukami, je místo, kde se krajina a člověk mohou setkat beze spěchu. Právě...
Kde je hrana nového? Kdy nastane ten vrcholný konečný bod: dopečeno? Kdy se stane to nové: upečeno?
Je to již 8 let poté, co jsem jako studentka s propiskou v ruce a deskami na poznámky seděla v kruhu nadšenců, kteří se chtěli naučit pomáhat druhým lidem skrze Holistickou regresní terapii. Vedle Bernadety...
„V jednom objetí můžeš dělat cokoli: usmívat se a plakat, znovu se narodit i zemřít.“ – Charles Bukowski Posílám jedno láskyplné jarní objetí pro všechny. Objetí, hlazení není mezi blízkými osobami vždy samozřejmé. Někdy...
Dátá snéhan, která se překládá jako masáž s něhou, pochází z Indie a původně byla určena pro zápasníky, kteří potřebovali mít tělo v perfektním stavu, tedy zdatné a houževnaté.
"Jani, potřebuji láskyplnou a citlivou masáž. Bojím se ale zimy." Je leden, venku poletuje sníh. Brrr a mrze. I uvnitř v bytě je chladno.
Dnes je tomu rok, co Šrí Govindží Rajpoot opustil tento svět. A toto je výborné video, plné zajímavých informací, o Góvindovi samotném i o pokračování v jeho díle, o Ájurvédské univerzitě, jeho žácích, farmě. —...
Vnímání malých každodenních štěstí otevírá dveře radosti. Úsměv, objetí, vlažný vánek ve vlasech, pestrý oběd s dětmi u stolu, teplá postel, zpěv ptáků, vůně mýdla, opravené oblíbené boty, namalovaný obraz, voňavé prádlo ve skříni,...
Květen / červen. Bílá projasňuje zelené koruny stromů. A také černý bez zněžněl bělounkými kvítky, jejichž půvab je možné spatřit jen zblízka. Černý bez mě přitahuje svou vůní už zdálky. Zastavím se a nechám svůj nos šimrat pelem z tyčinek plných mihotavých slunečních paprsků
Květen. Venušinské období. Květy slibují plody. Ze starého rytmu pučí chmýří změny. Jarní úklid. Ze šuplíků vypadly vzpomínky. Jednou z nich je fotka. Unikám na ni pohledem do sebe, kluk vedle mě lehce...
Už jsem tu byl někdy dřív,
leč nevzpomínám kdy a jak.
Přec znám tu trávu u dveří,
ten krásný sladké vůně mrak,
ten lehký vzdech a světel břeh.
Dřív bylas má, my jeden dech –
Však kdy to bylo, nevím as:
let vlaštovek, ten křídel stín, a ty skláníš šíji zas.
Teď závoj spad – a už to vím.
Dante Gabriell Rossetti
(obraz La Pia de‘ Tolomei)