Povídání s Bašóem

Macuo Bašó mi vstoupil do života přibližně v roce 2001 díky manželovo dokumentu o Oldřichu Janotovi,   jemuž se haiku vsáklo do jeho hudební tvorby.

Ovlivněná poetickou atmosférou dokumentu jsem si půjčila v knihovně sbírku „Měsíce, květy – výbor z básní haiku“, nádherný překlad Bašóových básní Miroslava Nováka a Jana Vladislava.

Jednoduchost čtyřverší, spojených s přírodou a zemitou moudrostí, která nemá daleko k hlubinám Všehomíru ve mě zarezonovala natolik, že jsem k nim začla kreslit drobné obrázky stručné jako jsou básně haiku.

A podobně jako si povídají dva básníci haiku ve verších několika slovy, rozhovor s Bašóem jsem vedla beze slov s pomocí černé a bílé barvy.

Vznikla tak semestrální práce a vzpomínka na japonské období mého života, do kterého mě toto povídání uvedlo. Japonská atmosféra spojující protiklady přírody a techniky, pestrobarevnosti i strohé černobílé jednoduchosti, kolem mne tehdy rostla sama od sebe.

A vesmír posílal postavy i kulisy: kamarádku Atsuko a její přátele z Kjóta – taneční skupinu Monochrome Circus , čajové matcha dýchánky, tanec butó, kaligrafie, japonské výtvarné, poetické i filmové umění.

Monochrome Circus, Kyoto

Současně se na vysoké škole vyloupla možnost učit se i japonštinu, a tak jsem dva semestry tento jazyk prozkoumávala. Tato intenzivní japonská nálada se tvořila sama, jako by na mne všude Japonsko číhalo.

Uvnitř jsem ale věděla, že to je podobné, jako s jinými kulturními vlnami v mém životě: že to je zase jedna z podobných volání dobrodružství z daleka či dávna.  Od dětství jsem jich prošla s různou intenzitou a dobou trvání i různým opakováním mnoho: africké, vícekrát indiánské období, polynéské,  anglo-irské, francouzské, lehce hebrejské, ruské, indické, islandské, východní, japonské, západní jižně americké a mexické a dál mezitím to české.  Vždy jsem díky tomu cítila spojení s širším světem, než jen tím, ve kterém jsem se narodila.

A možná, abych lépe porozumněla i těmto obdobím, vstoupila mi třikrát do života regresní terapie, přičemž potřetí jsem se jí rozhodla naučit jako metodu léčivého (sebe)poznání a objevování souvislostí. Když jsem totiž při Spirituálním regresním sezení prozkoumávala pole svého podvědomí se zcela jinými záměry než zkoumat svůj vztah k těmto kulturním obdobím, se mi mnohá sama objasnila.

A jsem vždy ráda, když podobná vábení života, třeba při regresních sezeních dostanou vysvětlení a poznáme odkud vanou naše touhy, náklonnosti k určitým krajům, zvykům, šatům, dějepisným událostem, osobám, … a kam to přitahování třeba v životním putování směřuje.

Ale kdo je to Macuo Bašó?

Když o někom slyšíme, vytváříme si o něm svůj obraz, své představy, jak asi vypadá, jaký je a toto je moje fantazie o vzhledu Macua Bašóa z roku 2001.

Macuo Bašó žil v letech 1644 – 1694. Je to velmi známý japonský básník, který byl objevitelem básnické formy později nazvané haiku. Prohloubil vážnějším duchem poezii Haikai no renga, resp. její úvodní část hokku, která psala měšťanská společnost pouze pro zábavu bez jakékoliv vyšší vážnosti. Bašóova hokku reflektovala lidské zkušenosti, které viděl, i co si o nich myslel a jak je cítil. I když neodmítal hravost haikai, dovedl s hokku zachytit i přes její úspornou formu rozmanitou barevnost prožitků lidského života. Našel tak úplně nové možnosti sedmnáctislabičné poetické formy.

Jméno Bašó je ve skutečnosti pseudonym, který si Macuo zvolil podle banánovníku, který mu věnoval v roce 1680 jeden z jeho žáků. Jeho rodné jméno bylo Macuo Munefusa a zprvu publikoval pod pseudonymem Tósei.

Bašó se narodil ve městě Ueno v rodině chudého samuraje. V letech 1667–71 studoval japonskou poezii v Kjótu. V roce 1680 se přestěhoval do Eda, dnešního Tokia, kde přebýval až do konce svého života. Absolvoval řadu cest po Japonsku a zážitky z cest ovlivnily jeho poezii i deníkovou tvorbu (tzv. haibun).

V Edu se stal mistrem formy haikai no renga a živil se výukou studentů. Byl i sudím v básnických kláních a krátce studoval i zen pod vedením zenového mnicha.

Ve své tvorbě se snažil dosáhnout klasických ideálů, kladl však důraz na vyjádření běžnou mluvou s pomocí obrazů dění tady a teď. Posledních pět let života se pokoušel vytvořit nový přístup, který nazval karumi (lehkost) a i když ho již nestihl formulovat , je možné vysledovat návrat k bezstarostnosti jinošských let smíšený se zkušenostmi starce.

Poslední roky života ovlivnila smrt jeho synovce. Deprese oslabila jeho tělesnou schránku, a i když se veselejší vydal do Nagoji, Uena, Ócu a Kjóta, zdraví se mu zhoršilo a v Ósace v roce 1694 nakonec umírá.

Ale ve verších tu žije jeho svět dál. A Bašóova poezie mi zůstala jako vpomínka na část mého života.

Jana Matasová
Jako terapeutka v Holistické regresní terapii a Spirituální regresi mezi životy pomáhám druhým na cestě poznáním i při jejich sebeléčení. Mou vášní je život sám. Miluji jeho kouzla, paradoxy, i jeho dokonalé nedokonalosti. Speciálně ženám, které prošly traumatem “ztráty” nenarozeného dítěte přináším poselství ze svého příběhu. Vím, že si můžeme volit směr našeho příběhu a měnit tak svůj osud.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.