Čimické údolí vypráví

Někdy přijde inspirace s básní, jindy přijde v záhybech na dně údolí.

Nenápadná přírodní památka mezi Čimicemi a Bohnicemi, protknutá potokem a lemovaná loukami, je místo, kde se krajina a člověk mohou setkat beze spěchu.

Právě toto údolí si letos na jaře spolek „Na Ovoce“ vybral pro svou první událost ze série „Rok v sadu“, kdy skrze čtyři roční období můžete jinou formou objevovat pražské sady.
Tak „Jarní slavnost“ způsobila, že jsem se v půlce dubna ocitla v roli tiché průvodkyně, která upravuje prostor pro hlubší prožitek.

Stezka se rodí dřív než je vidět

Než vznikla série básní a inspirací, prošla jsem údolí s koordinátorkou akce Ivanou Hermovou a se dvěmi spolutvůrkyněmi obsahu „Jarní slavnosti“.

Čím víc jsem údolím chodila, tím víc jsem si uvědomovala: tato stezka není jen procházka přírodou. Je praobrazem toho, co se děje uvnitř nás při setkání se sebou samými. Každý kout mi vyprávěl.

Podél celé trasy se rodila zastavení s básní, otázkou nebo inspirativní výzvou.

Každý příchod je trochu odvaha

Na začátku stezky čekaly nápoje z fermentovaných květů damašské růže a světlice. Zvuk kytary hladil prostor k odpočinku mezi stromy. Ptáčci z pestrých látek pro zavěšení na strom, zvali dětskou duši ke kreativní hře rukou.

Lidé přicházeli zvědavě i nejistě. Brzy ale uvolněně postávali s jablečným závinem nebo sušenkou s petrklíčem v blízkosti mladého hudebníka nebo u usměvavé Ivanky. Povídali si o pražských sadech i o tématech, která si s sebou do sadu přinesli.

S podobnou směsí odhodlání i nejistoty přichází lidé na sezení. S otázkou, na kterou zatím nemají slova. S tušením toho, co hledají. A tak jsem na uvítací tabulku napsala:

„Každý příchod je trochu odvaha. Pij pomalu. Jdi zvolna. Údolí ti chce něco říct.“

Stejně tak naše duše má vždy co říct. Jen potřebuje laskavý prostor a pozornost.

U skály slyšíš: Co leží pod zemí?

Jedno ze zastavení vytvořila skála se stromem, jehož větve, vyrostlé do všech stran, připomínaly změť hadů nebo hlavu Medúzy; prastaré síly ukryté v zemi. Napsala jsem:

„Země není němá, jen čeká, až ji uslyšíme. Skála němá také není, když tiše nasloucháš. Co ti říká? Možná to uslyšíš uchem, možná rukama…“

Při regresním sezení s klienty se setkávám většinou s tím, co leží pod zemí, hluboko pod příběhy, které si o sobě vyprávíme. Nalézáme vzorce, které se opakují. Pocity, které neměly jméno. Vztahy, které bolí a my nevíme proč.

A tak na další tabulku píšu:

„Co když Medúza nebyla příšera? Co když její hadi jsou kořeny toho, co bylo potlačeno a co roste i bez dovolení? Nedívej se s kamenem v srdci. Dívej se s úctou. Údolí ti chce něco říct.“

Kukátko do vesmíru nebo do sebe?

Kousek dál zíral z kamenné zdi černý kulatý otvor. Zastavila jsem se u něj trochu déle. Napadlo mne: Co vidíme v černé? Někdo vidí tmu. Někdo vidí vesmír. Někdo vidí konec. Někdo vidí začátek všeho ještě před prvním světlem.
Napsala jsem:

„Ty v temnotě.
Co vidíš?

Fyzici říkají, že za horizontem událostí černé díry čas přestává plynout.
Vše, co tam padne, zmizí. Nevymaže se. Přejde jinam.
Černá díra přijímá.
Co kdybychom tam mohli nechat vše, co nás tíží?
Co bys pustil?“

Podobně při regresním sezení příběhy dostávají nový smysl mimo běžné vnímání času. Otázky tu nachází odpovědi prožitkem, mimo slova.

A synchronně mi syn další den sdělil: „Víš, že v obecné teorii relativity se uvažuje i o bílé díře? Hmota odtud může uniknout, ale nelze do ní vstoupit. Je to opak černé díry.“

Voda přijímá vše

Zvláštní místo v údolí bylo u Koztoprtského rybníčku. Stromy rostoucí přímo z vody dodávaly místu pohádkovou divokost. Ptáci ho ozvučovali. Hladina zrcadlila nebe i naše tváře.
Mnoho lidí se tu zastavilo nejdéle. Jen tak seděli a dívali se.
Na chvíli všechna trápení a proč odplula.

Voda ví, jak být propustná. Přijímá mraky, kameny, obličeje. Odráží světlo i stín. Neodmítá nic.

Do zápisníku přistála slova:

Pod hladinou zrcadla tušíme svět,
kde ryby sní
a kořeny stromů
pijí hedvábnou vůni
tmy.
Rybník tě nezrcadlí pro tvůj obraz.
Zrcadlí tě pro tvou existenci.
Hloubka není dole. Hloubka tě nese.

V integračních sezeních se s vodou setkávám často. Klienti někdy popisují řeky, moře, jezera, ale častěji přichází místa plná slzí, které uvnitř dlouho čekaly. City, jež neměly jméno, dostávají tvar.
Slzy jsou ostatně také voda. A tělo správně ví, kdy je jejich čas.

Jaro potřebuje vodu jako plůdek v matce, semínko v zemi, nové listy u stromů. Jaro je podobné ránu, kdy opláchneme obličej vodou nebo si dáme studenou sprchu. Voda v přiměřeném množství přeje začátkům.

Průchod houštím každý musí projít sám

Za rybníčkem vedla stezka úzkým houštím. Trochu ošklivá a nutící stoupat a snášet bolest svalů nohou.
Přemýšlela jsem do zápisníku:
„Někdy je úzko nutné. Působí tlak koncentrace. Někdy nelze jít vedle sebe. Každý potřebujeme někdy jít i sám. Tak to bylo na začátku. Tak to bude i na konci. A přesto: větve vedle tebe, které míjíš, se tě dotýkají něžně. Za houštím je světlo.“

Toto místo mě dojalo nejvíc. Protože přesně tak vypadá práce se sebou samým. Jsou místa uvnitř, kde jsme každý sám. Mohu být průvodkyně, svědek, opora, ale svůj příběh prožíváš jen ty. Ty ho odemykáš.

Něco v tobě vědělo, kam jít. Můžeš tomu říkat Vyšší já, intuice, Bůh nebo jen ticho. Pečuje o tebe i tehdy, když to nevíš. Nejsi tu náhodou.

Drobné světlo na konci houští ohlašovalo blízkost otevřeného rozhledu.
K úzké stezce jsem pověsila cedulku:
„Průchod úzkým je formou odvahy, soustředění.
Na jeho konci najdeš rozhled, svobodu, oblost.
Jdi pomalu a vnímej. Větvičky se tě chtějí dotknout.“
„Na konci objevíš bříško velké maminky.
Země tě zve lehnout si do trávy, dívat se s ní na nebe.“

Kopec, ze kterého je vidět daleko

Podobně jako v životě: Než se narodíme a dostaneme k novému rozhledu, průchod je úzký.
Když se pak krajina rozevře, uvolněná intenzita prožitku vykřikne jednoduché: „Jůů.“


Na konci úzké stezky čekal jako dar oblý kopec, zelená tráva a modré nebe s otevřenou náručí.
Lehla jsem si a pohladila zem dlaněmi. Znělo ve mne: „Krajina tě neposuzuje. Krajina tě jen přijímá.“

Tělo někdy ví dřív, než mysl, kde chce duše být.

Na vrcholu regresního sezení bývá podobný moment. Ticho. Otevřenost. Přijetí. Pocit, že věci do sebe zapadají — ne nutně tím, že by se vyřešily, ale tím, že jsou konečně viděny celé.

Změna, která přichází z místa prožitku, je jiná než ta, ke které dojdeme přemýšlením. Děje se v těle, v emocích, mimo slova.

Suchý strom a jablůňka aneb setkání konce s počátkem

Úplně na konci stezky, za oblým kopcem a ovocnými stromy, kam málokdo doputoval, se objevila nečekaná dvojice: suchý černý strom blízko malé jablůňky.
List papíru zaplnilo:

„Tento strom přestal dýchat. Ale nepřestal být. Malá jablůňka vedle něj ještě neví, co ji život přinese. Starý strom už ale ví, co přinesl životu. Setkali se tady: začátek a konec.“

Příroda tak tepe. Stará forma odchází, nová přichází. A v tom tichém prostoru mezi nimi je všechno.
V regresní práci rozpoznáváme okamžik, kdy se klient setká s tím, co skončilo současně s tím, co teprve klíčí.

Co si z údolí nesu

Jsem velmi vděčná, že jsem mohla být součástí tohoto setkání.

Ještě teď ve mně doznívá zvuk kytary mezi stromy. Vůně květů. Ticho údolí. Chuť jarních dobrot. Kreslení pod stromem. Ležení v trávě a vzácný úsměv od holčičky s citrónovými culíky, která mi hodila do bedýnky jako do poštovní schránky kresbičku: slunce, modrá obloha, mohutná hnědozem se zářivou zelení. Přesný portrét nedělní slavnosti.

Děti do určitého věku dovedou velmi lehce plynout v prožívání. Bez ostychu kreslí a bez lpění zanechávají svá dílka za sebou. Kdykoliv si přece snadno udělají další.

My dospělí jsme se lehkosti bytí mnohdy odvykli. Ale to neznamená, že jsme tu schopnost ztratili. Jen ji potřebujeme trochu občerstvit a probudit.

K tomu slouží regresní terapie, prožitkový seminář nebo ticho na masážním lehátku. Proto pečujme o prostor, kde tělo i duše mohou říct, co nesou. Jaro přidá svěží sílu probuzené přírody.

S lehkostí se neztrácí hloubka.

Hloubka není dole.
Hloubka nese.

Pokud cítíš, že je čas se zastavit, podívat se do svého vnitřního údolí, ráda tě provedu: Skrz regresní sezení, LBL metodu Michaela Newtona, integrační práci s tělem a příběhem, nebo v tichu regenerační masáže.

Na začátku stačí jeden krok. Jako na každé stezce.

Můžeš mi napsat. První konzultace – 15 minut pro tebe – zdarma.

Příští setkání ze série Rok v sadu bude Třešňobraní – začátkem června, asi 7. 6.
Datum a místo se ještě upřesňují.

Sleduj mě na Facebooku nebo Instagramu, ať o všem víš včas.
Nebo se přihlas k newsletteru a dostávej postřehy i novinky přímo do své schránky.

S láskou

Jana Matasová,

vaše regresní terapeutka a průvodkyně, která píše a maluje