BÁSNĚ
aneb TO, co jsem občas z šepotu vnitřního světa lapila do slov a přišpendlila na papír.
Poezie, básničky, básnění mě v různých vlnách provází od dětství. Od chvíle, kdy jsem se naučila psát, jsem si vyráběla malinké knížky s obrázky a příběhy nebo krátkými básničkami. Asi tak do patnácti - šestnácti let jsem je ale spalovala, a až po svém transformačně-zlomovém depresivním šestnáctém roku jsem přijala svou poetickou duši a její potřebu se takto vyjadřovat. Přestala jsem je ničit a začala jsem je mít ráda. Pochopila jsem jak jsou pro mne cenné při uvolnění emocí, i svými poselstvím z nitra a možností dostat se do ticha nadhledu.
Básně, nejen ty moje, jsou pro mne jedním ze zdrojů radosti, inspirace a rozpomenutí se na to, co potřebuji vědět. A snad jsem k nim změnila vztah i díky informaci, kterou jsem obdržela kolem šestnácti od maminky a současně i od své městské babičky z tátovo strany, že básnictví máme v rodě, protože takovým poetou a spisovatelem byl můj děda Miloslav Matas. Jeho knihy jsem postupně díky antikvariátům sesbírala.
Třeba vás tento básnický koutek inspiruje a povzbudí i k vašemu psaní, k té hravé možnosti zachytit slovy hlas z nitra a vyjádřit svou pravdu.
V mé mateřské životní etapě jsem si s dětmi hrála s lidovými písničkami a přepracovávali jsme texty jiných autorů, kteří vnášeli do světa a tím i do kolektivního lidského podvědomí in-formace, které byly tíživé a které jsme už nechtěli zpívat a šířit dál, přestože melodie písně byla krásná.
Umění je totiž jako hra s naší myslí, se světem myšlenek a energií, které myšlenky uvádí do pohybu, a které následně modelují tento hmotný svět. Umění pomáhá vnímat náš jiný - vnitřní svět, ten jemný projev kreativní síly.
Umění je podle mne základní výbavou k zachování zdraví člověka.
A pak: „Na počátku bylo Slovo...
Soví houkání
volá mě
snést se
do kořenů stromu.
Je tam poklad poznání, že:
Zdravý svět
je milovaný květ,
který zalévám
vodou svého srdce.
JMS 2022
Tišící
Na trávě, co si chvíli rostla planě,
ve stínu dědova domu na zemi
chladím palčivost letní vášně.
A kolem zelené moře sedmikrásek
houpe se v mé hlavě,
kde u dna smyčce drnkají
o vlasy rybích panen.
Až poslední vlna
tišící se bouře
obejme ostrý útes,
aby se v něm navždy
ztratila a jeho hrany zjemnila.
JMS (z let 1993–1996)
I like to live and be in love
I like to cry and smile
I like to work, read and learn
I want all the things understand
I think to eat and sleep
it is also good for me.
But I and my spirit want to be free.
JMS, 1994
Podvečerní vteřiny ticha
Antény - osmělé kříže
vznášejí se ze střech
ve stavu beztíže.
Antény - zkamenělí ptáci
nad městem z panelů plachtí,
k našim snům se vrací.
Nad světly lamp
se čas natáhl na nekonečno
a zasněná obloha v růžovém
plodí malé křehké víly,
teplý vzduch, vůně višní a benzínu.
Ticho v srdci
a štěkot psů
k našim snům se vrací.
Jedoucí tramvaje si dál mrkají
na lidi v oknech,
co se jen dívají
na čas, který se natáhl na nekonečno.
JMS, 1996
Spí tůňka, zatím klidně spí
v čase jara
skřivan přiletí
a svým zpěvem ji
znovu k životu probudí
spí tůňka, zatím klidně spí
hluboko v lese.
JMS, 1997
Dívání: z pokoje dvacítky
Mladá prostovlasá záclona
protančila oblohou
zrcadlící se ve skleněných očích měst.
v tu nebeská voda
padla z labutích křídel
na jednu z hadích cest.
Zaznělo jen malé ááá a
ozvěna se tříšští.
Jedou vlaky v obilném plánu
a jiřičky pištííí.
JMS, 1997
Deštivá
(věnováno Veronice Kolářové)
V mollovém lijáku
před Gaudího katedrálou
z voskových kapiček
uhasly vzpomínky pánů
s dýmkami bez tabáku.
Cedí
lije v němých myšlenkách
a bude prý celý týden
na okenních tabulkách k vidění, jak se
mrskají stříbrné ocásky háďátek
božích slzí.
JMS , 1997
První rozloučení
Smutek. Slzy. Déšť.
Pláč smývá všechna slova
rozpouští sůl, bolesti i úzkost
zmrzlou v kostce ledu,
dává prostor sladkému vhledu.
V pláči je radost i sten,
muž v něm je probuzen.
V slzách rozpouští se žena,
z nichž jiná je narozena.
JMS, 2018 (z knihy Brána k mateřství)
Řeka ví
Řeka jako ty a já
teče a mění se.
Řeka ví, že je spojena
s hlubokým oceánem.
Řeka napájí oceán
a oceán napájí řeku.
Řeka je stálá ve svém místě
a jiná ve všech teď.
Oceán je stálý ve svém místě
a jiný ve všech teď.
Touha řeky je touhou větší než je řeka.
Touha oceánu je větší než oceán.
Spojují se tam, kde mizí oba - řeka i oceán.
Jsou konečně spolu tam, kde ví, že:
Naše touha je touhou větší než jsme my.
JMS, 2020
