Někdy přijde inspirace s básní, jindy přijde v záhybech na dně údolí. Nenápadná přírodní památka mezi Čimicemi a Bohnicemi, protknutá potokem a lemovaná loukami, je místo, kde se krajina a člověk mohou setkat beze spěchu. Právě...
Únor. Imbolc. Hromnice. Práh mezi zimou a jarem protahuje potichu dny. V zemi už se hýbe...
Kde je hrana nového? Kdy nastane ten vrcholný konečný bod: dopečeno? Kdy se stane to nové: upečeno?
Je to již 8 let poté, co jsem jako studentka s propiskou v ruce a deskami na poznámky seděla v kruhu nadšenců, kteří se chtěli naučit pomáhat druhým lidem skrze Holistickou regresní terapii. Vedle Bernadety...
„V jednom objetí můžeš dělat cokoli: usmívat se a plakat, znovu se narodit i zemřít.“ – Charles Bukowski Posílám jedno láskyplné jarní objetí pro všechny. Objetí, hlazení není mezi blízkými osobami vždy samozřejmé. Někdy...
Vedle billboardů či plakátů s námi ve městech čím dál více komunikuje i nekomerční nezávislá scéna. Mnohdy to nejsou pouhé lidové kresbičky či tagy sprejerů, nýbrž umělecky pojatá díla, která inspirují k přemýšlení, novým prožitkům a zkrášlují či oživují prostory, v nichž žijeme.
Tak jsem měla štěstí: 18.10. v Dejvickém Kulturním centru Klubovna jsem stihla vidět vyjímečný celovečerní dokument „Vzít si prostor“ o vyjímečném mexickém street artu a graffiti, které tvoří z ulic Mexika galerii přímo pod...
Květen. Venušinské období. Květy slibují plody. Ze starého rytmu pučí chmýří změny. Jarní úklid. Ze šuplíků vypadly vzpomínky. Jednou z nich je fotka. Unikám na ni pohledem do sebe, kluk vedle mě lehce...
Taky se vám stává, že se vám v životě dějou „náhody“ skrze které se cosi stále dokola připomíná? Zrovna jednou z takových náhodných připomínek je i tato fotka z návštěvy Itálie, kterou mi kamarád...
Vzduch voní jarem, slunce svítí hřejivěji a nejen za okny, ale i ve mně taje peřina sněhu. Svěžest nového života mě volá být víc venku. A nemusím běžet příliš daleko, stačí mi pár krůčků...
Už jsem tu byl někdy dřív,
leč nevzpomínám kdy a jak.
Přec znám tu trávu u dveří,
ten krásný sladké vůně mrak,
ten lehký vzdech a světel břeh.
Dřív bylas má, my jeden dech –
Však kdy to bylo, nevím as:
let vlaštovek, ten křídel stín, a ty skláníš šíji zas.
Teď závoj spad – a už to vím.
Dante Gabriell Rossetti
(obraz La Pia de‘ Tolomei)