Semínka – přání s klíčky

Předjaří. Jaro. Nové setí. Prohrabuji se v krabici se semínky a přemýšlím – co, kam a kdy zaseju.

Některá semínka už znám, s jinými se to učím a s některými jdu úplně novou cestou. Vnímám, jak se semínky sypu do země i vizi a přání. Cítím, že semínka jsou taková přání a děti celého vesmíru, ale i trochu moje. Čím víc je znám, tím je má vize jasnější. A podmínky pro semínka a přání příznivější, jistější. Semínkům cizokrajným – rajčatům, paprikám,stévii,… pomáhám. Seju je doma, aby měla dostatek času pro svůj růst v teple. Potřebují ho více.

Jarní setba je jiná než podzimní, rostlinky se objeví dřív. Svítí mírné sluníčko, země je odpočatá, příroda je plná vláhy a sejí se teplomilnější semínka, která rychle vyklíčí. K tomu je kolem plno znovuzrozených zelených rostlin – radostných poslů, oznamujících, že příroda je připravená ožít všemi barvami.

Semínka zasetá na podzim čeká tuhá, dlouhá zima, potřebují větší odolnost, vytrvalost nebo z jiného pohledu i chladumilovnost se záměrem zažít delší dobu pod tlakem v zemi.

Všechna přání mají svou rozdílnou potřebu času a prostoru, kterým musí projít než narodí ve hmotě. A u všech se mi připomíná, co jsem slyšela od jedné porodní báby o motýlech: „Kdyby jsme motýla vytáhli z kukly ve snaze mu pomoci, létat nikdy nebude. Jeho křídla mají v sobě záměr, kód, že až sám prorazí kuklu, bude to ten správný moment, který potvrdí, že jeho křídla dozrála k letu.“ Křídla motýla potřebují tlak úzkého otvoru kukly, protože tlačením se ven dostane z jeho těla tekutinu do křídel, které teprve pak jsou schopné létat. I naše přání potřebuji projít úzce vymezenou, a mohlo by se zdát i nepohodlnou, cestou, aby zažily svou sílu, která do nich vlije všechnu životaschopnou šťávu a ony poznají, že právě dozrály k letu.

Péče o naše přání

Rostlinka prochází se svým záměrem tichou hustou temnotou země, kde krystalizuje její jedinečnost, kde nabere sílu pro další život na světle. Potřebuje spojení světla a tmy.

Podobně jsme i my pro naše vize a přání hutnou půdou. Když semínka, vize a přání nejsou úplně připravená a vykrystalizovaná, a ani realita venku není ještě úplně v souladu, můžeme je opečovávat zatím uvnitř sebe, zalévat je světlem pozornosti a láskyplnými myšlenkami.

Abychom se stali úrodnou půdou potřebujeme prvně vyživit sebe láskou a pozorností – otevřít se živinám, které pak můžeme nechat proudit i k semínku, vizi, přání.

Tedy velice podstatnou harmonizující ingrediencí péče o naše přání, o naše seminka je otevřít se proudu a „pustit je k vodě“, ke Zdroji, nechat je Být.

Opakující se proces plnících se přání a vzrostlých rostlinek je pro mne vždy zkouškou důvěry.

Na začátku našich příběhů, našich projektů, přání či jakékoliv tvorby, podobně jako na jarní zahrádce, není nic vidět. Nevím, jestli semínka v zemi klíčí, kolik rostlinek vzejde. Zalévám je, okukuji hlínu, jestli už se něco objeví, a pak prostě věřím v sílu přírody, v lásku Bytí, v proud Života. Vím, že semínko nese svůj moudrý klíč v sobě, rozpukne se v pravou chvíli a proměněno do nové podoby rostlinky následuje svůj směr k plnému projevu svého potenciálu.

Někdy se semínku jakoby nechce rozpuknout. Stává se mi, že některé rostlinky vzejdou až další rok a jsou na záhoně překvapením. Ať je to tak či onak,  jednoho dne přijdu a rostlinky i zasetá přání, vize se klubou na světlo. Přináší mi radost, naplnění i úlevu jako při narození děťátka, vyndání upečené bábovky z trouby, domalování obrazu. Zažívám pocity tvůrce, kdy vize už není jen ve mě, ale na světě – zformovaná, viditelná, hmatatelná. Už tu není jen pro mě, ale můžu se s ní podělit. A můžu sledovat další cestu. Různě dlouhou, různě tvarovanou. Jiné budou dny na světle u bábovky, jiné u obrazu, jiné u motýla, jiné u člověka.

jaro seminka (1 of 2)

Podmínky k růstu

Když tedy vím, jaké semínko – přání chci zasít a proč, přijdou mi výživné podněty, a pak je dobré jim jít vstříc.

Ze semínka papriky bude paprika, ale v mrazech se jeho potenciál neprojeví – ze semínka nic nevyroste. Podmínky okolo buď umožní se projevit a vyrůst nebo ne. Roste a projevuje se v nás a v našem životě jen to, co v sobě necháme růst a projevovat se.

Jenže když se v nás usídlí myšlenky plodící nejistotu a nedůvěru, ztratí se důvěra v Semínko (cestovní plán, záměr, přání) a důvěra v celek Bytí (v Jednotu Země, Přírody, Boha, Vesmíru) a důvěra v Nás (spolutvůrce a přijímače vhodných živin, myšlenek, představ) a naruší se soulad, tok a svátost přijímání.

Narušit podmínky k růstu můžeme dvojím způsobem:

První z nich je odpojení, když přestaneme semínko vyživovat svou pozorností, což je někdy i vhodné v případě, že naše pozornost nebyla láskyplná. Přestaneme totiž aspoň  klást růstu odpor svými ustrašenými myšlenkami, zdržovat a tvořit překážky.
Druhý způsob narušení růstu je snažení se, což je problematičtější, protože snaživé úsilí vypadá z pohledu na výsledky zaměřeného systému, ve kterém jsme vyrostli chvályhodně a bylo v nás od dětských let podporováno. Naučili jsme se výborně tlačit tzv. na pilu, aby se cesta urychlila. Péče o naše přání je najednou přehnaná. Malinkou rostlinku z nedočkavosti nebo ze strachu, aby nezahynula přelijeme či spálíme nevhodným hnojivem a ona uhyne.

Někdy jsou naše škodlivá snažení a překážky zakořeněná hlouběji a jsou téměř nerozpoznatelná ve vrstvě běžného denního kmitání. Proto k jejich kořenům chodívám s tichem v meditaci, kde se snadněji odkrývá přehlížené. Jsou to taková krátká nahlédnutí,  mnohdy cenná a postačující.

Celistvější souvislá poznání toho, co brání i co dává sílu naplnění přání pomáhám druhým sezeními v Holistické regresní terapii.

Při každém uvolňování toku energie k přáním toužícím vyrůst se pro ni objeví nová cesta.

Poznáme-li smysl své minulé cesty, lépe se nám přijímá současný příběh i s temnými hutnými tlaky, které nám umožňují vědět, kudy cesta nevede a které nám dávají pocítit hodnotu a opravdovou sílu našeho Bytí.

Kudy vede tvá cesta?

Podívej se, poslechni si a naciť: Kde jsou tvá přání? Z čeho rostou? Která z nich budeš zasévat? Proč je budeš pěstovat? A co je vyživí? Kde jsi nyní ve vztahu ke svým přáním a svému životu, do něhož je vložíš?

Odpovědi nalezneš v zastaveních se sebou, třeba nehybně sedící pod stromem anebo třeba v pohybu a zvuku při tanci, běhu, … ale vždy v tichu a uvolnění uvnitř.

Někomu stačí jeden krok, ale mnohdy jich je potřeba víc. Většinou je náš příběh vícevrstevnatý jako cibule. Je projevem našeho vztahu k sobě, druhým, k našemu životu, tělu a duši, k Zemi i celému Bytí.

Anebo cítíš, že ti nestačí krátká zastavení? Potřebuješ jít dál do nejjemnější úrovně vědomí pro odpovědi na své životní otázky?

Můžeš třeba navštívit svět své duše v tichém prostoru při Spirituální regresi mezi životy , kde objevíš svá přání, která jsi přišel na Zem zasít, i jaké živiny potřebují, a kterým je dobré vyjít vstříc.

Ukázka z připravované knihy „Jak jsem si umožnila být mámou aneb Brána k mateřství opět otevřená“.

Jako terapeutka v Holistické regresní terapii a Spirituální regresi mezi životy pomáhám druhým na cestě poznáním i při jejich sebeléčení. Mou vášní je život sám. Miluji jeho kouzla, paradoxy, i jeho dokonalé nedokonalosti. Speciálně ženám, které prošly traumatem “ztráty” nenarozeného dítěte přináším poselství ze svého příběhu. Vím, že si můžeme volit směr našeho příběhu a měnit tak svůj osud.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.