Fotka z Itálie, regrese, příběh lásky a kniha

Taky se vám stává, že se vám v životě dějou „náhody“ skrze které se cosi stále dokola připomíná? Zrovna jednou z takových náhodných připomínek je i tato fotka z návštěvy Itálie, kterou mi kamarád před několika dny jen tak z ničeho nic poslal. 

Tato fotka ze starého renesančního domu v Parre, což je malé městečko blízko perly Lombardie – Clusone, kam mě před několika lety vzal tentýž kamarád na prohlídku svého ateliéru, mi přinesla vzpomínku na příběh z jednoho nedávného regresního sezení o láskyplném vztahu mezi mužem a ženou, který překonal časoprostorové omezení. Nechci se tu rozepisovat do podrobností, to snad někdy až v pořádné knize. Proto stručně:

Děj příběhu se odehrává na přelomu renesance a baroka, v Itálii, ve městě blízko moře, kde jsou zahrady s růžemi a atriové uzavřené domy. Je tu hodně slunce a jsem tu velmi mladá zamilovaná dívka.  Tou dobou se mění systém, tj. církev získává na větší síle.

O manželství rozhodují rodiče a milovaný nepatří mezi bezpečné osoby. Je velmi vzdělaný a celkem i finančně zajištěný, ale kolují o něm zvěsti, že jeho názory jsou společensky nebezpečné. Když přijde požádat o mou ruku, je mou matkou odmítnut. Jsem pak provdána za vhodnějšího muže. Tak si aspoň schovávám pár darů, které jsem od svého milého dostala. Jedním z nich je kniha.

K mému překvapení to je Božská komedie od Dante Alighieriho, kterou jsem znala z gymnazijních let velice povrchně. Analytická mysl se mi díky tomu pořádně vysmála. Vždyť to je jen výplod paměti – mozek vyhrabal nějaký starý pojem, který souvisí s Itálií. Ano, možná, nechám mysl hovořit, ale proč zrovna tuto knihu, co se třeba podívat dál, odpovím ji a znovu nechávám ticho vyprávět dál.

Tak se v regresním příběhu o knize dozvídám víc, než jsem věděla ze školy. Tato kniha je tou dobou právě na indexu zakázaných, a je proto součástí mých nesnází a špatného konce v manželství s mužem, kterého pro mne zařídila matka. A protože jsem ani nemohla mít děti s nemilovaným hrubším mužem, nesu na sobě kaňku vztahu s prvním mužem, kterého jsem si dovolila nerozvážně hledat v jeho domě i po svatbě, přičemž jsem zahlédnuta, je u mne nalezena kniha Danteho, takže je i očividně prokazatelné, jak jsem se stala manželovi překážkou v dobrém životě podle jeho představ. S údivem pak už jen prožívám lehkost, se kterou mne církevní soud odklidí v plamenech na onen svět. Svým způsobem jsem svůj život v podmínkách bez lásky už vzdala a toto bylo jen výsledek té kapitulace.

Opět v běžné realitě s nohama na zemi, plná pochyb jako nevěřící Tomáš, jsem si informace o Dantově knize ze sezení ověřila. Jak jsem si upalování spojila s gotikou a hlavně barokem, docela mě překvapilo, že i v osvícené renesanci bylo velmi nebezpečné vyjadřovat svou pravdu, a tak se Dante skrze své politické názory stal vyhnancem, odsouzeným církví k smrti upálením.

Snad tedy o trošinku víc můžeme být štastnější v době, kdy je o trochu snažší a přirozenější otevřeně se hlásit ke svému srdci beze strachu, že nás za to někdo tak rychle odsoudí až k smrti.

Tyto hořkosti, pocity bezmoci, strachy minulých dob v nás mnohdy zůstávají nepoznané, jen v náznaku jsou načrtnuté v podobě neurčitých úzkostí, bolestných pocitů v těle. Když jim dáme prostor, jen s nimi tiše jsme, nasloucháme jim, začnou nám vyprávět a smysl bolesti je zvědoměna, můžeme odhodit tato stará pouta a omezení.  Můžeme ukončit to neustálé odsuzování se, popravování a upalování.

Prošla jsem za vedení mé kolegyně Michaely Benešové léčením traumatických a bolavých částí příběhu, podobně jak to obvykle dělávám s klienty, kdy se zaměříme na to, co by jednotlivé vrstvy příběhu potřebovaly k uzdravení. Co potřebuje tělo, emoce, duše? 

Vyjádřit se bylo tím léčivým pro mne i pro mou mužskou polovičku, která v příběhu symbolicky vyjadřovala podobu mého anima. Nenechat se rozdělit, ale ochránit naše spojení. Zralejším jednáním tu bylo neschovávat své city a jít spolu oba dva k matce oznámit jí úmysl vzít se a požádat o požehnání. Tedy už nekonat bez vědomí toho druhého, o jehož ruku žádáme, nenechat se odradit, ale vyjádřit se otevřeně k tomu, koho milujeme bez příliš dlouhého odkladu, protože čas plyne a ne vše můžeme vrátit zpět. Pro mne bylo důležitější milovanému sdělit, že měl jít za mnou přímo a ne za matkou, mnohem víc než léčit bolavé tělo v plamenech. Ale aby v těle nezůstaly stopy nespravedlivého a krutého odsouzení, i tento moment jsme poléčily.

Kromě osobního vhledu vedoucího k větší odvaze vyjadřovat se takoví jací jsme ze srdce, umět se dívat za kulisy, a vidět život jako hru, kde nejde jen o přežití, ale kde jsme stavěni před větší výzvy, jsem tu byla vedena k hlubšímu pochopení spojení mezi mužem a ženou, k odvaze jednat podle srdce rovnou ve světle přítomnosti, kde jasněji rozlišíme masky od skutečnosti. 

Vůbec nevím, zda-li se jednalo o minulý život, ani tím hlavním pro mne nebylo nalézání historických zvláštností. Důležité bylo právě vidění za kulisy, ve kterých se naše příběhy schované v nás odehrávají. Nebyla podstatná jména, doba, nýbrž smysl, který mi skrze příběh byl sdělován, to chvění, které v nás vyvolává a kterým nás ladí k lepším tónům.

Později doma se mi doplnila šňůrka souvislostí. Uviděla jsem tu opakující se tóninu opouštění mužem, kterou jsem začala brát jako normální, a styděla se přiznat si, že mi bolelo, když: ve dvouapůl letech mi zemřel táta, a tak mě opustil a chyběl první muž, kterému jsem ani nestihla říct, že ho mám ráda, že jsem si přehrávala smutek při četbě příběhu Marie Manciniové: první lásky Ludvíka XIV., kde mě fascinovala její síla s jakou se vypořádala s hořkostí opuštění, kdy čistá láska je přetnuta z politických důvodů a kdy Marie říká to své: „Vy jste král a pláčete, ale já odjíždím!“,  že mě bolelo, když jsem nikdy nevyslovila svůj cit chlapci, se kterým mě pojila láska k básním, i když jsme stáli naproti sobě a cosi mi chtěl říct, rychle jsem to uhasla, a už se nikdy ta chvíle nezopakovala, a tak jsem občas opouštěla nebo byla opouštěna i později. A tak jsem taky soucítila s Frídou Kahlo, když ji její první milovaný Alejandro opustil. Takových příběhů je víc.

A abych to mohla pořádně odžít, natrefila jsem náhodou na výbornou polskou klavíristku Hania Rani, jejíž skladba se mnou rezonovala k slzám. Smutek přijala a vyjádřila svou hudbou. Vyzvala mě, abych i já přijala tento smutek bez odsouzení. Jen ho slyšela a nechala být. Cítit opuštění je v pořádku.

Mysl si pak vytvořila Poučení 1: Neodkládat a žít teď, co nejvíc to jde. A poučení 2: Co se dělo, bylo v pořádku, jako pouhé dění. Poučení 3: Stále je možné cokoliv dokončit, vyslovit jinak či nechat jen být. A Poučení 4: Pouštět je jádrem pravdy. Opouštět, odpouštět i připouštět, vpouštět.

Ve chvíli, kdy mi přišla mailem fotka od kamaráda z Parre, připomněl se mi tento pozdně renesanční příběh a dostala jsem chuť podívat se do knihy z regrese – do Božské komedie. Otevřela jsem ji zcela náhodně a byla jsem zavedena k třetímu dílu Danteho díla – k Ráji, kde vystupuje jeho platonická láska – příliš brzy zesnulá mladá Beatrice, jejíž krása, půvab, moudrost a ctnost probodly Danteho srdce. Beatrice je středem téměř všech jeho spisů. Není to smyslná touha, ale čistý obdiv. Jeho oddanost její kráse a ctnosti je jakýmsi mostem k božské kráse a ušlechtilosti.

Knihu jsem přesně rozevřela v místě, kde se Dante ptá povzbuzen souhlasem Beatrice na svůj osud:

„Vědět, co bude, teď bych o to stál, dozvědět se, co osud na mě líčí,
čekaný šíp vždycky míň pobodal.
To řeknu světlu, jež světlými klíči
mě odemklo, řekla mi, že mám chtít,
tak jsem to chtěl i kvůli Beatrici.
Ne dvojsmysly, jimž pošetilý lid
sedával na lep, než ten, který snímá hříchy, 
ho přišel smrtí vykoupit, 
jasnými slovy odpoví mi, zpříma,
laskavý otec záře radostí,
jež mi ho světlem skrývá před očima.
„Sběh náhod je jen pro vás, pro hosti
země sroubené z pozemského zdiva:
je narýsován v očích věčnosti,
z toho však nutnost náhod nevyplývá,
směr plavby lodi není závislý
na pohledu, který se na loď dívá,
jak souzvuk varhan shůry vytrysklý
slyším, co bude, znám tu melodii,
vím, jaký čas má s tebou úmysly.
Hippolyt musel z Athén kvůli zmiji,
proradné, kruté maceše, a ty –
budeš muset opustit Florencii.
Všecko je záměr toho necity,
co nestydí se kupčit jménem Krista,
a všecko teče jeho koryty.
Vina se najde…„

Listujíc dál, zahlédla jsem bolest ze ztráty milovaného místa. Také jsem v roce 2006 ztratila milované místo: dům babičky a dědečka s milovanou zahradou – dětský ráj s milovanými stromy, o kterém jsem si myslela, že v něm prožiji i léta dospělosti – se musel prodat. A tak podobně jako Dante ten ráj vsáknu dovnitř a vracím se do něj jinak.

Dante je rozhodný zastánce městské demokracie, který se do vyhnanství dostane svou láskou ke svobodě a pravdě. Pravda je jeho drahocenným darem. Ne nějaké básnění. Pravda a báseň jsou pro něj spolu svázané. „Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli.“ píše o sobě Dante. Ale poznává, že se do svého milovaného místa dostane jinou formou.

„Stane-li se kdy, že posvátná báseň,
k níž zem i nebe přiložily ruku
kvůli níž jsem bloudil tolik roků,
přemůže krutost, která vyhnala mě
z krásného ovčince, kde spával jsem jak jehně,
já, nepřítel dotírajících vlků,
pak s jiným rounem a s jinačím hlasem
se vrátím jako básník …„

Já si občas připadám spíš jak koule, stojím také, ale také se kutálím bůhvíkam. A narozdíl od Danteho jsem se do vyhnanství ze svého dětského ráje vyhnala sama. Opustila jsem rodné město, vydala se za milovaným mužem, a prošla si svým očistcem a poznala, že ráj Lásky nosím uvnitř sebe, přičemž si ho mohu dovolit žít i v realitě venku.

Danteho láska k Beatrice mu dávala sílu vyzrát. A já také láskou k muži zraji.

„Ty, paní má, ty jsi má naděje, 
šlas do pekel, abys mne uzdravila,
až tam jsem viděl tvoje šlépěje,
tolik jsem poznal jen proto, žes byla
ty po mém boku, jen z tvé dobroty, z tvé milosti se do mne vlila síla.
Dovedla jsi mne,
štvance, z temnoty
až ke svobodě, šel jsem, jak jsi chtěla,
po cestách lásky, ježs vybrala ty.
Přej mi to světlo, jímž ses rozhořela
v mé duši ty, aby pak duše má
ti byla milá, až vyklouzne z těla.“

Platonická láska Danteho byla odůvodněna smrtí milované. Ale platonická láska muže, který se nechal odradit jednou překážkou a více se neozval, i když byla cítit na dálku, mě bolela a nutila abych to co nenalézám u druhého udělala sama. I když se to od ženy neočekává a riskuji ztrátu zájmu.

Danteho dílo je pro mne četba na delší dobu. Zatím jak Danteho dílo čtu, vidím, že tu popisuje různé stavy duše, která si čím dál víc uvědomuje spojení s druhými i v jiném než pozemském světě, a kde skrze lásku k ženě společně směřuje ke světlu tvoření, k jeho Zdroji.

Třetí část knihy s názvem Ráj mi připomíná putování astrálním světem, světem mezi životy, kterými se zabývají hypnoterapeuti – dr. Michael Newton (Life between lives) nebo Dolores Cannon a regresní terapeuté Andy Tomlinson, Bernadeta Hodková a další. Toto dílo zdá se být tedy inspirativní i pro ty, kteří se zabývají hlubinnou psychologií, Spirituální regresí mezi životy, astrologií, archetypy a sny. Rozhodně mu postupně věnuji ještě čas.

Jedna fotka, jeden příběh v Holistické regresní terapii, jedna kniha a chuť k odvaze vyjadřovat se k sobě i k druhému opravdu, s citem, upřímně. Vyjít z ulity, nevzdávat to se sebou, neopouštět se a opravdu žít, i když to někdy bolí, protože právě tudy se rodíme do nového. 

Anebo: nás smrt vyzve znovu a znovu uvidět, že je potřeba žít v kontaktu se svým srdcem přímo tady a teď, jak můj děda Miloslav Matas vyjádřil ve své básni.