Vedle billboardů či plakátů s námi ve městech čím dál více komunikuje i nekomerční nezávislá scéna. Mnohdy to nejsou pouhé lidové kresbičky či tagy sprejerů, nýbrž umělecky pojatá díla, která inspirují k přemýšlení, novým prožitkům a zkrášlují či oživují prostory, v nichž žijeme.
Tak jsem měla štěstí: 18.10. v Dejvickém Kulturním centru Klubovna jsem stihla vidět vyjímečný celovečerní dokument „Vzít si prostor“ o vyjímečném mexickém street artu a graffiti, které tvoří z ulic Mexika galerii přímo pod...
Květen. Venušinské období. Květy slibují plody. Ze starého rytmu pučí chmýří změny. Jarní úklid. Ze šuplíků vypadly vzpomínky. Jednou z nich je fotka. Unikám na ni pohledem do sebe, kluk vedle mě lehce...
Taky se vám stává, že se vám v životě dějou „náhody“ skrze které se cosi stále dokola připomíná? Zrovna jednou z takových náhodných připomínek je i tato fotka z návštěvy Itálie, kterou mi kamarád...
Vzduch voní jarem, slunce svítí hřejivěji a nejen za okny, ale i ve mně taje peřina sněhu. Svěžest nového života mě volá být víc venku. A nemusím běžet příliš daleko, stačí mi pár krůčků...
Odhaduji, že se vám už také stalo, a třeba nejen jako rodičům, že jste dětem začli zpívat písničku, říkat říkadlo, číst pohádku nebo příběh a najednou jste zjistili, že vám z úst vychází slova, která...
Jak nechat odejít tíži na srdci? Jak odlehčit bolavou emoci a pomoci jí k odletu? Jak přestat v sobě přestat nosit pandořinu skříňku plnou nechtěných emocí a bolavých myšlenek? Najít na dně naději? Jak se přestat honit v bludném kruhu až k vyčerpání a stát přitom na místě?
Najdeme se v poznání. Spojíme se v lásce.
Stromy celý podzim odhazují své listí a symbolicky vyzývají odhodit nepotřebné jinam. A možná ty listy ani nepadají, možná jen letí ke svému setkání tam dole u země, aby nám ukázaly možné nové směry?
„Každý pacient si sám v sobě nosí vlastního doktora. Přicházejí za námi, protože o této schopnosti léčit se nevědí. My uděláme nejlíp, když tomu lékaři, který se v každém pacientovi ukrývá, dáme šanci, aby...
Už jsem tu byl někdy dřív,
leč nevzpomínám kdy a jak.
Přec znám tu trávu u dveří,
ten krásný sladké vůně mrak,
ten lehký vzdech a světel břeh.
Dřív bylas má, my jeden dech –
Však kdy to bylo, nevím as:
let vlaštovek, ten křídel stín, a ty skláníš šíji zas.
Teď závoj spad – a už to vím.
Dante Gabriell Rossetti
(obraz La Pia de‘ Tolomei)