„Každý pacient si sám v sobě nosí vlastního doktora. Přicházejí za námi, protože o této schopnosti léčit se nevědí. My uděláme nejlíp, když tomu lékaři, který se v každém pacientovi ukrývá, dáme šanci, aby se dal do práce.“
Těmito slovy se mi dnes ráno připomněla moudrost lékaře Alberta Schweitzera, když jsem otevřela po 15ti letech svůj zápisník z roku 2007, který jsem při předvánočním úklidu našla a položila si jej na pracovní stůl s tím, že si ho ještě prolistuji, protože v něm jsou autenticky zachycené události, citáty a úvahy, které mohou být důležité pro mou knihu Brána k mateřství, v níž vyprávím svůj osobní příběh, kdy jsem se po traumatu ze tří ztrát nenarozeného dítěte potýkala s nedůvěrou v sebe sama i ve zdraví svého těla a učila jsem se opustit strachy a znovu sobě i svému tělu důvěřovat a nechat se vést světlem své duše opět k radosti a ke zdravému a plodnému životu. Občas jsem si k tomu něco moudrého zapsala, ale zápisník časem zapadnul v hloubi skříňky a s dalšími poklady byl zapomenut. Až nyní v poklidu svátečního novoročního dne roku 2022 jsem ho opět otevřela – zrovna na stránce s citátem Alberta Schweitzera – jakoby se mi chtěl ukázat další směr v roce.
A když jsem se rozhodla napsat tuto náhodu s citátem i vám na tyto stránky, přidal se mi hned k citátu ze zápisníku i nádherný článek časopisu Sedmá generace o Albertu Schweitzerovi.
Uviděla jsem v něm do dnešních dnů velmi povzbuzující přístup k životu tohoto nositele Nobelovy ceny míru za rok 1952, lékaře, teologa, hudebníka, filosofa, a pacifisty Alberta Schweitzera. A nadčasovou platnost jeho náhledů na lidskou společnost potvrzuje i autorka článku Zdeňka Petáková z roku 2015, když píše: „Mnoho jeho myšlenek — povzdechů nad stavem světa — jako by bylo napsáno dnes.
Nobelovu cenu míru obdržel za svou filosofii úcty k životu, kterou nám pomohou přiblížit následující řádky: „To je přece osud každé pravdy, že než dojde uznání, je předmětem posměchu. Kdysi se považovalo za bláznovství předpokládat, že barevní lidé jsou doopravdy lidmi a musí se s nimi lidsky zacházet. To bláznovství se stalo pravdou. Dnes se považuje za přemrštěnost proklamovat jako požadavek racionální etiky ustavičný ohled na všechno živé až po jeho nejnižší projevy. Přijde však čas, kdy se budeme divit, že lidstvo potřebovalo tak dlouhou dobu, než nahlédlo, že bezmyšlenkovité poškozování života je neslučitelné s etikou. Etika je odpovědnost vůči živému rozšířená tak, že nikde nekončí.“
Albert Schweitzer léčil nejen lidi, ale i zvířata a svou skutečně žitou úctou ke všemu živému včetně rostlin, léčil nepřímo i život na planetě Zemi. Jeho lidskost a etika totiž ctí hodnotu každého jednotlivce i bytosti a je vzdálená násilnému obětování citu jednotlivce a moudrosti každé bytosti jednostranné propagandě kolektivního „dobra“, které buduje vždy pouze uniformní jednolitost, která v přírodě vede vždy ke zkáze namísto udržování úcty k rozmanitosti tvořící životaschopnou harmonii.
Albert Schweitzer tak podporuje lidi k používání své moudrosti a citu: „ani na okamžik nepřestávejme nedůvěřovat ideálům, které společnost vytyčila, a přesvědčením, která uvádí do oběhu. Mějme stále na paměti, že je v ní plno zpozdilosti a že nás chce podvodně připravit o lidskost.“
„Konfrontace idejí nebo diskuse mezi lidmi, které tvořily velikost osmnáctého století, dnes chybějí. Tehdy nepanovala přehnaná úcta před míněním velkých kolektivů. Všechny ideje musely obstát před individuálním rozumem. Dnes se stalo samozřejmým pravidlem ustavičně brát ohled na názory panující v organizovaných společenstvích.“
Svými slovy varuje před zkostnatělostí a autoritářstvím vědy, která příliš zúžila svůj obzor a stala se vytrženou z moudrosti citu a celistvosti Života, takže podporuje spíše nezdravou rozštěpenost člověka s možnou ztrátou svobody oddělením se od jeho psychospirituálních rozměrů a vícevrstevnatých širších souvislostí.
„Stále zřetelněji se ve všech povoláních, a nejvíc asi ve vědě, objevuje duchovní nebezpečí specializovaného odbornictví, jež ohrožuje jak jednotlivce, tak celkový duchovní život. Je také již znát, že mládež vyučují lidé, kteří nejsou dost univerzální, aby jí ukázali vzájemné souvislosti mezi jednotlivými vědami a otevřeli jí duchovní obzory v jejich přirozené šíři.“
Svým kritickým pohledem nás vyzývá i ke skutečnému poznání a ocenění toho, kým skutečně jsme: „Na jiných i na sobě samých oceňujeme již jen pracovní zdatnost a smiřujeme se s tím, že nadto už vlastně ničím jiným nejsme.“
A tak nám všem přeji do nového roku 2022 vedle štěstí a zdraví, ať dovedeme stále cítit v srdci mír, lásku, radost, a prožíváme hřejivou lidskost i moudrost vnitřního světla dávající důvěru ve schopnost těla žít ve zdraví.