Vedle billboardů či plakátů s námi ve městech čím dál více komunikuje i nekomerční nezávislá scéna. Mnohdy to nejsou pouhé lidové kresbičky či tagy sprejerů, nýbrž umělecky pojatá díla, která inspirují k přemýšlení, novým prožitkům a zkrášlují či oživují prostory, v nichž žijeme.
Článku o streetartu a vývoji murálů jsem věnovala pár slunečních letních dní, kdy jsem chodila po Praze, fotila, a pak s notnou dávkou sebezapření sesekávala tohle bohaté téma i velké množství fotek na čtyři A4.
Pátrání po murálech mi přineslo pěkné procházky po Praze, i když jasně: nejen Praha je plná nádherných murálů, šíří se také v dalších městech a to nejen díky streetartovým festivalům. A i když street a murál artem se můžete bohatě sytit v pohodlí instagramových a facebookových skupin, které jsou výborné tím, že vám velmi rychle rozšíří obzory a dodají inspirující motýlí pestrobarevnost, stát před jedním murálem v koncentrovaném soustředění, být u něj malincí přímo v kontextu místa, kde byl vytvořen, je docela jiný prožitek. Umělci si totiž pro svůj murál, pro svůj nápad, vybírají to správné místo nebo naopak se ulicí a lidskými zákoutími nechají inspirovat. Místo činu je u street artu důležitým spoluhráčem k celkovému vyznění díla.
K hlubšímu zkoumání murálů a street artu mě přivedla osobní sympatie k Mexiku a výborný dokument Karolíny Alvarez. A při psaní článku a putování světem nástěnných maleb až ke kořenům murálů, jsem se dostala opět k Mexiku, protože termín nástěnná malba – murál použil na začátku 20. století poprvé mexický malíř Dr. Atl, který mimo jiné geniálně namaloval sopečné výbuchy, a který v roce 1906 vydal manifest vyzývající k rozvoji monumentálního veřejného uměleckého hnutí v Mexiku, přičemž toto umění pojmenoval pintura mural.
Slavným mexickým muralistou, kterého můžete díky filmu o Fridě Kahlo znát i u nás v Čechách, byl Diego Rivera. Vytvořil mimo jiné i plastický murál pro Olympijský stadion v univerzitním komplexu UNAM v hlavním městě Mexika.
Nástěnná malba dodnes stále mohutně kvete nejen v Mexiku, ale i v celé latinoamerické kultuře.
Z mexické umělecké hojnosti přitáhla moji pozornost muralistka Janín Nuz. Rozněžnila mne murálem, který namalovala na obyčejný dům, za jehož zdmi by jinak v skrytu bydlel umělecký pár dvou milujících se staroušků, kteří spolu kouzlí překrásná dílka z hlíny. Don Jose a Teresita jsou mistři řemeslníci z Oaxacy. Don Jose před 25 lety přišel o zrak, ale tvoří formy z hlíny dál díky své paměti a díky své manželce Teresitě. Murál od Janín Nuz zviditelnil krásu jejich vztahu k sobě navzájem a současně i k řemeslnému umění pro ostatní lidi, kteří prochází kolem.
Street art, se kterým jsem se setkala, vytahoval do vědomí ulice část skrytého světa žijícího kolem nás i v nás, který buď nechceme vidět nebo jen pod nánosy nového mizí v zapomnění. Viděla jsem, jak street art někde temná místa projasňoval, jinde do bezduchých přinášel smysluplnost, lidský cit, vtip i jiskru života.
Street art je pro mne působivé umění i řemeslo, které nemůže dělat každý. Ne každý má touhu přímo na ulici vynášet své pohledy na některá témata a hlavně ne každý umí techniku malby ve velkém měřítku.
Jenže někteří se v dospívání oddali vášni graffiti a následně se rozmáchli až do rozměrů murálů. A tak například v Čechách ChemiS na jeden starý pražský dům v Mojmírově ulici namaloval svůj vzkaz o válce na Ukrajině nebo o potřebě čistého vzduchu ve velkoměstě se vyjádřil na boku domu v pražské Otakarově ulici.
A kanadský umělec David Strauzz, který sám prožil doma fyzické násilí u své maminky jako dítě, zvětšil v pražských Holešovicích v Argentinské ulici na obraze ženy věty: „Nejsi na to sama“, „Násilí do vztahu nepatří“, „Naděje“, „Odvaha“, „Neboj se o tom mluvit“ nebo „Mlčením se násilí nezastaví“.
Procházím se a zastavuji před obřími malbami. Dívám se, poslouchám, prociťuji, ptám se. Například u zastávky Vychovatelna se snažím rozklíčovat komiksové kresby Jakuba Marka na dlouhé zdi, které vypráví příběh operace Anthropoid, a je mi jasné, že jsem pár kroků od místa atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha za druhé světové války. Je tu na dlouhé zdi rozeset v malých černých sekvencích celý děj: od výsadku dvou zúčastněných vojáků Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, pokračující přípravou atentátu podle rozkazu vydaného československou exilovou vládou v Londýně, útokem na Heydrichovo auto, útěkem z místa činu, úkrytem v kostele, jejich porážkou a smrtí a končící vyobrazením obětí, jejichž popravou nacisté pomstili zabití protektora.
V Libni – v ulici Na Hrázi – díky práci malířky Tatiany Svatošové objevuji spojení místa s významným českým spisovatelem Bohumilem Hrabalem. V prostoru ulice se ocitly jeho oblíbené kočky, psací stroj, malba ve stylu jeho oblíbeného malíře Jacksona Pollocka, i několik jeho vět, přičemž mezi tím vším stojí Hrabalova rozkročená postava.
A opodál, kousek od Bohumila Hrabala, šedý nevlídný betonový pás vedoucí k zastávce metra zjemňují nakreslení ptáci, drobné ženské vílí tělo, symbol srdce mezi tváří muže a ženy. Muralisté z Brazílie Jana Joana & Vitché tu oslovují naše city, sny a možnost být ve spojení i s niternou rovinou života, která bývá schovaná pod všední rutinou.
V podchodu na Vltavské se zastavuji před rozmanitými kresbami Petra Sokola alias Lefthendra a vdechuji historii funkcionalistické budovy někdejších Elektrických podniků – Bubenská 1.
Street art je pro mne jeden z hlasů poezie města.
A co vše jsem dál o murálech napsala, si přečtete přímo v časopisu Font číslo 196 na straně 20–23.
A že neznáte časopis Font? Tak vězte, že to je první grafický časopis, který se zabývá oblastí grafiky, reklamy, prepressu a web designu. Objednat si ho můžete na www.font.cz, protože nejlepší je držet ho v rukách, ohmatat si zajímavé tiskové efekty, přivonět k papíru a prolistovat si ho úplně celý.
Pro Font číslo 196 na téma „Pochutiny“ vytvořil obálku brněnský grafik Ondřej Kostiha, který tu odpovídá na všetečné otázky, jelikož Font je opět plný rozhovorů. Úryvek z připravované knihy Identita – příběh českého grafického designu je vzácný poslední rozhovor se Zdeňkem Zieglerem – významným typografem a osobností českého grafického designu.
Můžete se tu dál občerstvit mladým tvůrčím fotografickým duem SHOTBY.US – Lenkou Glisníkovou a Karolínou Matuškovou (zvoleno již podruhé na Cenách Czech Grand Design fotografem roku). A protože je září, jsou tu i první rozhovory z nového seriálu „Výtvarné školy“: Hollarka a Hellichovka.
Ke koupi jsou i starší čísla. Podívejte na www.font.
Jestli vám vrtá hlavou, proč regresní terapeutka píše o murálech do časopisu o grafice? Tak to mě pouze neznáte. Prostě je to moje radost, která od mala patří ke mně – umění, grafický design, obrazy, poezie i příběhy lidí a míst, kde žijí. I když se ráda procházím lesem, tak se ráda projdu i městem, vdechuji ráda nejen vůni lesa, ale i někdy libý i nelibý či prapodivný šum města. Ráda pozoruji otisky lidí v městském tepu viditelném i skrytém, ve kterém tečou touhy, vášně, sny minulosti i budoucnosti. A podobně jako při regresním sezení s druhými naslouchám vyprávění, které už se nechce skrývat jako „pouhá fantazie“. Pozoruji přitom, jak se realita běžného života tká z tohoto fantazijního toku. Kostra prastarých lidských archetypální témat je obetkávána vlákny osobitých detailů, které jsou jedinečnou mozaikou nahraných fantazií minulosti, ze kterých se tvoří melodie přítomného i budoucího dějství. Street art je jedním z hlasů duše města a duše ráda pozoruji.
Takže jestli to nestačí a ptáte se pořád: Proč ale nejsi jen masérka a terapeutka, nebo grafička? Odpovím jinak: když jedno odříznu, pak kulhám. Díky naslouchání příběhům jsem začala být pokornější ve vztahu k druhým, a současně i ve vztahu k sobě. Jsem pokornější k různému řešení života. Vidím, jak rozmanitě v něm můžeme fungovat, a je to v pořádku. Celistvý pohled z dalekého odstupu mi ukazuje, že hlavní smysl života je jen být. Přijala jsem tedy, že jsem někdy trochu nejednoznačně rozmanitá. Vyvažuje mě to. Zatím.