Umění „nic-nedělání“ na zahradě i v životě

Jednou jsem při práci na zahrádce opět dumala, což není nic neobvyklého, kdyby se druhý den ke mně „náhodou“ nedostalo video, které to dumání zajímavě rozvinulo. Krátký portrét Masanobu Fukuoky (1913-2008), japonského farmáře, průkopníka přirozeného zemědělství a metody „nic-nedělání“, kdy je pozornost věnována nikoli tomu, co je třeba ještě udělat, ale tomu, co je možné ještě vypustit a nedělat. Fukoka je autorem knihy „Revoluce jednoho stébla slámy“, která ovlivnila řadu zastánců permakultury.

Tak mi včera při přesazování napadlo, že zemědělství je někdy určitým druhem boje – odplevelování, boj se škůdci, zabírání plochy pro vybrané jedince, i když to někdy může být vnímáno i jako ochrana jiných. A metoda Fukuoky je opravdu mírem, kdy je dána přírodě důvěra a bdělá laskavá pozornost.

Velice inspirativní je také Fukuokova metoda sázení semínek v hliněných kuličkách, co vypadají jako hovínka. Je to pro mne i další milé propojení, neboť jsem si včera všimla, jak na koblížku z koňské farmy klíčí pěkně oves, a napadlo mě, jak to má oves dobře zařízené s koníky, protože semínka ovsa schovaného v kobylincích jsou tak chráněné před suchem a mlsnými zvířátky, a mají ideální podmínky pro klíčení.

Pro dnešní akční dobu se mi líbí Fukuokova výzva: je důležitější pozornost věnovat nikoli tomu, co je třeba ještě udělat, ale tomu, co je možné ještě vypustit a nedělat a mít jak v dokumentu říká „mít dost času na pořádného šlofíka“.

Připomíná se mi tu staré moudré wu-wei, úsilí bez námahy, kdy víme kde nedělat či dělat a kdy umíme spojit konání s nekonáním. Fukuova výzva je takovým druhým křídlem, které nám vyváží přebujele aktivní mysl plnou úkolů a šílené snahy po dokonalosti. Z dřiny na zahradě se stane přátelské povídání si se zahradou, přírodou plnou vnímání a naslouchání.

Připomnělo se mi, jak jsem začla lehce řízené zaplevelení vědomě aplikovat na balkoně, když jsem si jednou všimla, že jahody zaplevelené ptačincem žabincem byly bez mšic, a nevadly tolik než ty v druhém truhlíku odplevelené.

Když se mi okolí ptalo, jak to dělám, že mám tak bujný balkón, kde vše roste, i když to je na jih a na jejich zahrádce, kde by měly být podmínky lepší to „tak nejde“. Přiznám se, že jsem nevěděla, co říct, protože to bylo : “ Já nevím, ani nic“ . Díky Fukuokovy, který to „nic“ přijal, dal mu význam a pojemnování, jsem si jasněji uvědomila, jak to nic není prázdné. Jak tam je ten moment přítomnosti, toho tance, kdy děláte jen tak akorát, v určitou chvíli a ostatní necháváte být. A přitom dělání i vědění neaplikujete mechanickým, robotickým krokem, ale spíš tanečním, kdy cítíte partnera, hudbu, prostor nebo spolutanečníka a v našem případě třeba rostliny na zahradě. Jak za tím nic je vždy něco, jen někdy těžkosdělitelné.

Takže i v tom mém Nic bylo něco: jednoduše rostlinky trochu občas pozoruju, nějak je rozmístím, nebo je nechám, kde se jim líbí, občas přihnojím zbytky od ovoce a zeleniny…

Takém vám připadá, že když říkáte nevím, nebo si myslíte, že ani nic neděláte, nic nevíte, tak tím spíš zakrýváte pocit, že to vaše vědění je nějak moc jemné, neurčité, a že pro druhého nemáte to parádní zaručené řešení?

Všimněte si kdy, v jaké situaci, říkáte NIC. Je to NIC opravdu prázdné nebo jen nepojmenované jemné něco…?

Děkuju za toto video o knize„Revoluce jednoho stébla slámy“, které můžete vidět zde: http://www.tarak.cz/revoluce-jednoho-stebla-slamy/