Jak haiku zlepšuje vnímání i vyjadřování naší duše

Haiku je jedna z nejstručnějších tradičních forem japonské básně, která pouze v sedmnácti slabikách sděluje silný prožitek přítomnosti i duchovní porozumění současně. Haiku nás svou strohou mnohoznačností ponechává samotné v objevování a otevírá nám tak dveře k meditaci o drobných každodenních zemitých věcech, jež v tichu meditace nabývají velkých nebeských významů. 

Ukázka haiku z knihy Bašó: Měsíce, květy. Ilustrace Jana Matasová.

Jedním z nejpopulárnějších básníků haiku je Macuo Bašó, který žil před 300 lety v letech 1644 – 1694 a jehož poezie je dodnes považována za konečný vzor pro současné básně ve stylu haiku, v němž se dodržují velmi pevná pravidla. Tento článek jsem protkala ukázkami Bašóových haiku, které do češtiny přebásnili Miroslav Novák a Jan Vladislav, a které jsem v roce 2002 v rámci semestrální práce ilustrovala, graficky upravila a přetvořila do jiné knižní podoby.

Ukázka haiku z knihy Bašó: Měsíce, květy. Ilustrací volně doprovodila Jana Matasová.

V Japonsku je báseň tradičně vytištěna v jedné svislé linii. Japonština je ale jiný druh jazyka než čeština, a jelikož tedy není možné dodržet japonská pravidla, snaží se čeští básníci japonské haiku přiblížit aspoň těmito šesti body: 

1. Báseň tvoří převážně tři řádky (vyjimečně až pět řádků veršů), které se mohou a nemusí rýmovat. 
2. První verš mívá 5 slabik, druhý 7 a třetí zase 5, tedy celkem 17 slabik.  
3. Objevuje se tu většinou přírodní motiv (oblaka, hory, slunce, déšť, mlha…) a rozměr přítomnosti.    
4. Básník navozuje příjemně hloubavou, meditativní náladu. 
5. Haiku je zvukomalebná, a proto se v češtině např. opakují stejné samohlásky, nebo dlouhé hlásky (hlavně á, í, é, ou, …). 
6. Haiku mívá více významů a dotýká se filozofických témat.

Ukázka haiku z knihy Bašó: Měsíce, květy. Ilustrace Jana Matasová.

Haiku byla a stále i je většinou používána jako forma komunikace mezi dvěma lidmi. Pomáhá sblížení, souznění. Všechny tvůrce haiku napříč staletími spojuje více než původní význam předpony hai, kterým je hravost a rozvernost, hlavně i úcta k tomuto žánru a potěšení ze spříznění. Haiku je proto tzv. „poezií bez hněvu“, kde chybí ve výrazu i obsahu negativní emoce, jako jsou hněv, zášť, vztek, opovržení apod.  

Jasný měsíc
Tačibana Hokuši (z antologie haiku Mléčná dráha)

Teď jasný měsíc
na borovici visí,
teď spadl z větve.

Dva lidé si vyměňují své vnímání světa v haiku poetickém rozhovoru bez vibrace odporu a odmítání, a tím otevřou prostor pro vyjádření své duše.  A nemusíte vždy používat jen slova, s haiku poezií si můžete povídat i minimalistickou hudbou jako to dělá třeba Oldřich Janota nebo hutnými obrazy, jak jsem si přes staletí jednou povídala s Bašóem těmito ilustracemi, jež provází tento článek.

Ukázka haiku byla použita z knihy Bašó: Měsíce, květy. Ilustrace Jana Matasová.

Haiku ale není jen sváteční chvilkou japonské všednodennosti, je spíše blízké meditaci spojující protiklady: malé s velkým, pomíjivé s ukotveným, obvyklé s neobyčejným.

Zasněžená vrátka
Mukai Kjorai (z antologie haiku Mléčná dráha)

Jen vstupte, volám;
na zasněžená vrátka
dál někdo klepá.

Haiku je jako malování vícevrstevnatého obrazu, aniž by se cokoli zjevně sdělilo. Podněcuje obrazotvornost, kde zdánlivé obyčejnosti a nepatrnosti dostávají nové rozměry a stávají se branou k vnímání stálé nekonečnosti a ticha Všehomíru, které ve své náruči drží všechnu proměnlivou pomíjivost.

Ukázka haiku z knihy Bašó: Měsíce, květy. Ilustrace Jana Matasová.

Z haiku dýchá krása zenového minimalismu i způsob malování, kdy malíř nejdříve krajinu vnímá, procítí, prozře a uvědomí si ji. Potom, vyzbrojen schopností dokonale zobrazovat části přírody, namaluje svou vnitřní ozvěnu na reálnou krajinu – svou vnitřní krajinu, která se skutečnosti nepodobá, neexistuje v reálu, existuje pouze v krajině malířovo duše.

Ukázka haiku z knihy Bašó: Měsíce, květy. Ilustrace Jana Matasová.

A i když třeba nejsme malíři, můžeme objevovat svou vnitřní ozvěnu na reálný svět, svou krajinu duše, které se někdy říká říše fantazie. 

Možná jsme učeni dávat fantazii nálepku špatné lži, kterou je potřeba ze života odklidit. Rodiče, učitelé a později i „odborníci na realitu“, nám říkají s tónem zákazu: „Ty máš zas bujnou fantazii. Přestaň si vymýšlet. “ Straší nás, že uvízneme ve „fantazijním“ světě a nebudeme dostatečně reálnými. 

Porouchaný plot
Kawai Sora (1648-1710, z antologie haiku Mléčná dráha)

Plot neopraven,
snad naschvál pro kolouchy,
by prolézt mohli.

Únavná cesta…
Leč padnu-li přec, klesnu
v kopejšník vzkvetlý.

Mnohdy v úsilí být věrní objektivnímu světu, tuto fantazijní a snovou krajinu duše odkládáme kamsi na okraj jako něco nehodnotného.  Můžeme v sobě uslyšet myšlenku „Vždyť si to jen vymýšlím.“  Odháníme tak ale významnou část sebe sama, protože právě díky fantazii vyjevujeme náš vnitřní svět, kterým spoluvytváříme ten vnější. 

Fantazie tvoří významně naši přítomnost i budoucnost, neboť si neustále vymýšlíme, jakou realitu prožijeme a jakými kroky vytvarujeme svou další životní pouť. Teprve uvědomováním si své fantazie poznáme svou realitu úplně.

V dlani
držím motýla
je vůbec skutečný?

(z knihy Chrám plný květů – výběr ze tří staletí japonských haiku)

Haiku, která je ukotvena v jednoduchosti všední přítomnosti, dává fantazii tichý prostor, v němž prožijeme harmonii tance vnitřního a vnějšího světa. 

Ukázka haiku z knihy Bašó: Měsíce, květy. Ilustrace Jana Matasová.

Haiku prohlubuje soustředěné meditativní vnímání přítomnosti a ve vyjadřování přináší více ticha a prostoru, přičemž pomáhá dostat podstatu na povrch. Podobně při Spirituální regresi mezi životy i při Holistické regresní terapii přijímáním toho, co přichází právě teď samo, dáváme prostor pro tišší části sebe sama, a necháme vyplout na povrch podstatu, tedy sílu a dar naší duše, která se touží rozvíjet v pevných kulisách fyzického světa.

Ukázka haiku z knihy Bašó: Měsíce, květy. Ilustrace Jana Matasová.

Hutnost poezie pomáhá uvědomit si, kam soustředíme pozornost nejvíc, co dominuje našemu životnímu poli, a jak si z něho vybíráme, co do něj vkládáme, a jak si tvoříme svou krajinu života.

S podobnou básnickou hutností se vyjadřuje i naše duše při Spirituální regresi mezi životy či při Holistické regresní terapii. Naše vyšší Já nám z příběhů vyjevuje skrytou a opomíjenou podstatu, jenž ovlivňuje dění v našem přítomném životě.

Haiku nás ladí přijímat svět vnější i vnitřní tak, jak právě je, a tím rozvíjí naše vnímání i vyjadřování se tvořivě.

Ukázka haiku z knihy Bašó: Měsíce, květy. Ilustrace Jana Matasová.

Když chcete více poznat sebe sama pravdivě, je dobré umět vnímat své asociace, tedy způsob propojování částí našeho života v celek. Díky asociativnímu vnímání a vyjadřování třeba v regresní terapii můžete navštívit krajinu vaší duše, její minulost i budoucnost. Cvičit se v asociativním vnímání a vyjadřování se ale můžete sami právě díky haiku, čili formě volné poezie, která vás podpoří jak v tiché hutnosti a jednoduché pevnosti, tak i v lehké uvolněnosti, neboť imaginaci a hloubce vnímání se tu meze nekladou, přestože je slovy úsporná. 

Odkvět
Macumoto Kojó-ni, z antologie haiku Mléčná dráha)

Odkvetly třešně,
tu opět duše lidí
se uklidnily.

Haiku je hravé (hai), a tak podněcuje k tvorbě, kterou současně prohlubuje vedením k jednoduchosti. Když tedy něco vyprávíte a píšete či tvoříte, je dobrým cvičením zkusit shrnout článek či své tvůrčí vize do jednoho či více haiku. 

Ukázka haiku z knihy Bašó: Měsíce, květy. Ilustrace Jana Matasová.

Haiku jsou pro mne takové vzpomínky na tiché prázdno, ze kterého je upletený každý tvar.

Ticho je to nejdrahocennější, co udržuji s druhými, když jim pomáhám sestoupit či vyšplhat ke svému vyššímu Já a ke své celistvosti při Spirituální regresi mezi životy nebo při Holistické regresní terapii.

Poezii vůbec stačí pár kapek hlásek, neboť miluje ticho, ve kterém nejlépe nalézáme, kým jsme.  

Haiku

Drobné kapky slov na papíře.

Řeka ticha –

pluji s ní domů.

-jms-