Oslava čerstvosti

Únor. Imbolc. Hromnice. Práh mezi zimou a jarem protahuje potichu dny. V zemi už se hýbe hbitý jang. Na povrchu ještě studí vlhký klidný jin. Uvnitř nor se probudil nový počátek. Není vidět, je pouze cítit a trochu slyšet. Ne nahlas, zatím tiše, mlžně, přesto pevně. Oheň vznítil světlo pod zemí.

Ze školy každý Čech ví, že na Hromnice o hodinu více. Pro křesťany to je den uvedení malinkého Ježíše do chrámu, kterého nazval prorok Simeon světlem pro všechny lidi. Svíčky hromničky přináší Boží ochranu a klid i v těžkých chvílích. Imbolc. Střed zimy je oslavovaný skotskými Gaely jako začátek jara, svátek ohně a přibývajícího světla. Ledy povolují, tají. Naděje přežití je blízko. Jehňátka ve chlévě slibují, že život bude pokračovat.  

Za oknem autobusu poslouchám kamarádky povídání o keltském imbolci, svátku starých skotských Gaelů. Když výklad spojuje s čínskou filozofií o jangu a jinu, imaginuji jangovou jiskru rostlin. Derou se z pukajících semínek ven bez diváků, ještě stále zakryté spícími víčky jinové krajiny.  Cítím přitom vděčnost za možnost dotýkat se země touláním se českými lesy a loukami. Ne všude je taková svoboda. 

Na autobusové zastávce Mostecký mlýn tišíme myšlenky, aby jsme prodloužili čas ponoření do přítomnosti putování. Jako dvě potapěčky chystáme se vlastní silou proniknout co nejhlouběji, možná až k perle. Jsem totiž Ivankou zasvěcena do hospodaření potapěčů s kyslíkem.

Bílý mlhavý výdech zimní rokliny vábí do skrytého světa. Připadám si jako na začátku regresního sezení. Načrtl se dohodnutý směr, záměr. Myšlenky odkládám. Otvírám se prožitku. Jdu mu naproti se svou prázdnotou.

Oslavou čerstvosti začátků brouzdáme se vodou ve všech skupenstvích až ke studánce a na Vysoký vrch mezi Bratronicemi a Malými Kyšicemi. Do lesního ticha křupe sníh pod nohama, rozmrzlá voda střídá zmrzlou. Vzduchem cinká drobný rytmus kapek. V korunách stromů se prolínají ptačí refrény. Potůčky bublají pod ledem: Nejsme vidět, ale přece jsme tu.

Hlavní pramen, říčka Loděnice, nás doprovází ke studánce Ve Žlábku, k poslední zastávce na dně lesa. Pak už prudce stoupáme a vynořujeme se z hlubin nad hladinu. Vysoký kopec totiž nevidíš, jen ho cítíš zrychleným dechem a tíží v nohách, když se křivka cesty před očima vytahuje nad hlavu. Kyslíku ubývá. Trochu jako na konci života. Jakmile cesta spadne zpět pod nohy a hlavy stromů se sníží, otevře se prostor vrcholu. Nadhled. Nová úroveň vědomí jako ve Spirituální regresi.

Vysoký kopec s kudrnatými kmínky dubů si bez omezení vystavuje kameny ostře řezaných geometrických i oblých květinových tvarů a ohnivých barev. V jeho kamenných žilách cítíme veselost a pospolitost. Naše těla ví vše rychleji než mysl. Smějeme se dřív než prožité pocity slovy otevřeme jako škeble vylovené z moře. Lidská ohniště zviditelňují význam místa setkání. 

Ze stříbrné oblohy na nás jednou vteřinou nesměle nebo ospale vykoukne sluníčko. Vše je správně. Záblesk osvícení. Cíl je součást cesty.

Domů se skutálíme rychle. Vesnická realita Malých Kyšic voní kouřem kamen a obědy. Přisvištíme autobusem k zastávce Nemocnice Motol.  Než se naše cesty v metru rozdělí, poslouchám Ivanku. Nad proskleným stropem metra v Motole vysázeli ovocné stromy. Laboratorní výzkumy zjistily, že jablko ze sadu z centra Prahy, konkrétně z Vypichu, je čistší než to stříkané z obchoďáku. V Praze je 75 ovocných sadů a je městem s největším počtem sadů na světě. Ivanka pracuje pro spolek Na ovoce. Pečuje o to, aby lidé věděli o místním přírodním bohatství a připojili se k jeho zodpovědnému užívání.

Domů pokračuji sama vlakem. Plná vděčnosti za přátelství. Někdy ho vidíme blízko, jindy se schovává daleko. Jeho přítomnost hřeje vždy. Píšu sms: Děkuju Ivanko – jsi živá mapa sadů, alejí a krásných míst.

Děkuju za cestu.

Děkuju za vše, co zima spálila a pro co nového vytvořila prostor.

Jakou mapu nosíme uvnitř sebe? Proč je dobré ji znát?

K čemu novému nás život vede?