Na hraně nového

Kde je hrana nového? Kdy nastane ten vrcholný konečný bod: dopečeno? Kdy je to nové? Někdy to víme přesně, buchta bude za 20 minut, jindy ale musíme více pozorovat a čekat – třeba na první pusu, na uzdravení, na vnímání nových pocitů v sobě, na první jablka na stromě, na narození dítěte, na nalezení toho pravého přítele, na správnou chvíli sdělit druhému novinu… Někdy se pohybujeme v opakujících se rytmech, od osobního denního režimu po kolektivní cykly – například školní prázdniny, Velikonoce, Vánoce a Silvestr. Zdá se nám to jako normální běh života, ale když se dostaneme za obvyklé hranice místa nebo času, uvidíme z nového obzoru, že jsme se pohybovali ve vymyšlených společných dohodách, na které jsme si zvykli. A Nový rok je taky pouhý zvyk, který má nebo míval ve světě a historii svá různá místa v roce: na podzim v listopadu býval u Keltů, v zimě v prosinci se slaví u nás, na jaře v Číně a Thajsku, a jsou i jiné datumy pro Nový rok. 

Nové se děje pořád, každý den, někdy je opomíjené, někdy je výraznější, někdy ho oslavujeme, jindy propláčeme, někdy ho raděj prospíme. Nové a přitom stejné, podobné to je se silvestrovskou nocí, která je kolektivní hranou mezi starým a novým. Pro mne byla tato letošní novoroční hrana přátelsky hřejivá a pro moji roli maminky i neobvyklá. Vedle obvyklého: jsem s dětmi, jsem strávila čas s přáteli, knihami a povídkami a zasněženou procházkou plnou slunce. A navíc: stala jsem se i aktivistkou. 

Cestou vlakem za přáteli jsem se nořila do slov „Za hranou ticha“. Vystoupila jsem pak z na perón krapet na hraně šílenství a zdravého rozumu, který mi pomohl najít východ z nádražní haly. Všimla jsem si, že ta hrana, podobně jako chůze po lávce, ve mě probouzela větší bdělost vůči automatu v mé hlavě, který nové možnosti někdy rád skartuje a točí si dál svým myšlenkovým kolem ukolébavku o bezpečí starých zajetých kolejí.

Lehce hořký humor, různě strašidelná údolí lidských prožitků, smysluplná i nesmyslná bloudění, velká i drobná světla… takovou provětrávací směs povídek pro stereotypy v hlavě jsem nasávala z „útle cestovní“ knihy Za hranou ticha od Toma, tedy Tomáše Shejbala, který pořád něco píše do knih, do blogu, páchá bezobalový aktivismus, výborně vaří kdekoli z čehokoli a tvoří weby. Verča neboli Veronika Shejbalová, jeho manželka, učí cizince češtinu a jako empatická koučka jim pomáhá neutopit se v jazyce českém a ani ve svém životě.  

Verča s Tomem spolu natáčí i podcast s názvem stejným jako kniha Za hranou ticha, a mluví v něm o tom, o čem se málo ví nebo i málo mluví. Pro mne jsou Tom a Verča inspirativní, i když nemluví a třeba jen tiše vedle vás hledí z okna. Cítím s nimi vždy blízkost přátelského Vesmíru.  

Tito moji dva přátelé, za kterými jsem se vydala do Pardubic, milují skoro půlroční pobyty v převážně španělsky mluvících zemích, a tak půl roku od sebe nejsme pouze trochu dál, ale i velmi daleko a přitom stále uvnitř blízko.

Po novoroční zasněžené procházce těsně před odjezdem mě Veronika překvapila. Její psaní pouze pro sebe se rozšířilo na psaní i pro druhé. Snědla jsem delikatesní Tomovu zapečenou pohanku se zeleninou a sýrem a jako dezert ve mě přistály tři Verunčiny povídky. Její empatická duše dostala ven na papír trápení, která kolem sebe soucitně vnímá: ADHD, nevěru, problémy s identitou…

A další dny po našem setkání Tom způsobil, že jsem se stala i nechtěnou aktivistkou. Skrze jeho mlsací zpravodaj bejkuvmls.cz mi totiž sdělil, že spisovatel Austin Kleon považuje čtení románů v dnešní době za aktivismus. Zanechala jsem tedy za sebou roky v roli pouze nevědomé čtenářky knih a nyní všude, kde se na veřejnosti zastavím s otevřenou knihou v ruce, ve stoje i v sedě – v tramvaji, v autobuse, ve vlaku, na perónu…, působím jako aktivní záchranářka knih. A obzvlášť, když se mi pod očima uvelebí podobně nezvykle tlustá a nepřehlédnutelná kniha jako je Tomův román Trivandrum, o jehož léčivém významu se zmiňuji v rozhovoru pro Tomův blog bejkuvmls.cz. Malinko prozradím, že hlavní postava provádí „léčení slovem“, které se podobá Holistické regresní terapii.

Najít záhadné Trivandrum přeji i vám. A k tomu přátele, kteří vám porozumí a posílí ve vás odvahu být dobrým přítelem i sami sobě! Verča s Tomem to dělají například tak, že si na konci roku sepíší seznam vděčností za to dobré, co od života dostali, co se naučili, prožili, co se jim povedlo, jaké jsou jejich osobní a profesní úspěchy. A motivují tak sebe i své okolí. Tom sepsal 100 a Verča 93 vděčností. Možná vás ta čísla vyděsila jako mne. Možná vám uplynulý rok připadal spíš černý a nevidíte nic dobrého. Ale zkuste se zastavit, nadechněte se zhluboka a vydechněte, zavřete oči a buď nechte volně přicházet vzpomínky nebo postupujte od prosince směrem zpět nebo naopak od ledna k prosinci. I kdybyste zatím našli jen jeden nebo tři vděčnosti, je to dobrý začátek pro rozvoj laskavého pohledu na svůj život i na sebe. A proč to dělat? Není to jen narcisistní sebeukájení? Hm, možná jen lépe poznáte: Co vás naučili obtížné i hezké situace, intenzivní nové prožitky, kopance i vzlety? Co nebo kdo vám pomáhá – jít dál, radovat se, …? Co vám dělá dobře? Jaké kroky jste udělali na cestě ke svému cíli?  Co jste si splnili? V čem jste si byli věrní? Jaké překážky jste zvládli? Z čeho nebo z koho jste měli upřímnou radost? Co konkrétního vás jen tak potěšilo? 

Díky pohledu zpět uvidíte, že váš rok jen tak rychle neprosvištěl do prázdna, ale že byl opravdu prožit, a ne jen rozpuštěn v okolnostech.  A objevená jiskra v minulém, moudrost, síla, radost, láska s vámi půjde dál, když to budete chtít a potřebovat. A možná se podivíte, ale vaše vděčnosti pomohou nejen vám.

„Není to štěstí, co nás činí vděčnými; je to vděčnost, která nás činí šťastnými.“ David Steindl-Rast

Posílám vám tímto lehce opožděné, avšak opravdu dopečené novoroční přání. I když vnímám Chronos jako důležitý stabilizační řád a dovedu se řídit i strojovým časem hodinek, stíhat vlaky, autobusy, dodržovat dohodnuté termíny a schůzky, občas duše žádá jiné tempo. Dopřeju si tedy vydat se na cestu podle času srdce, který řídí Kairos, a který má pro každé dílo, plod, vztah, lidskou duši… jiný čas dozrání.

Šťastný nový rok 2026 – je v našich rukou a my jsme v jeho. Tak ať to společné objetí je plné moudré lásky a lehké radosti v žití i konání.