Poezie, básničky, básnění mě v různých vlnách provází od dětství. 
Od chvíle, kdy jsem se naučila psát, jsem si vyráběla malinké knížky s obrázky a příběhy nebo krátkými básničkami. Asi tak do patnácti - šestnácti let jsem je ale spalovala, a až po svém transformačně-zlomovém depresivním šestnáctém roku jsem přijala svou poetickou duši a její potřebu se takto vyjadřovat. Přestala jsem je ničit a začala jsem je mít ráda. Pochopila jsem jak jsou pro mne cenné při uvolnění emocí, i svými poselstvím z nitra a možností dostat se do ticha nadhledu.

Básně, nejen ty moje, jsou pro mne jedním ze zdrojů radosti, inspirace a rozpomenutí se na to, co potřebuji vědět. A snad jsem k nim změnila vztah i díky informaci, kterou jsem obdržela kolem šestnácti od maminky a současně i od své městské babičky z tátovo strany, že básnictví máme v rodě, protože takovým poetou a spisovatelem byl můj děda Miloslav Matas. Jeho knihy jsem postupně díky antikvariátům sesbírala.