Unschooling – odpovědi k článku do časopisu

Před pár dny jsem dostala od kamarádky otázky k unschoolingu pro přípravu článku do časopisu. Byla to pro mne výzva sepsat svůj postoj k tomuto pedagogickému směru, který se praktikuje buď v podobě individuálního domácího vzdělávání nebo ve skupině na místě, které se celosvětově označuje jako svobodná (nebo demokratická) škola.

natalky pipi (1 of 1)kresba oblíbené Pipi, 6 let

V odpovědích se dozvíte něco o tomto směru, trochu o mě, naší rodině a hlavně o mých osobních postojích a důvodech, proč volím pro své děti unschooling, vzdělávání mimo tradiční školský systém.

Jaká je vaše rodinná situace? Co děláte, vy rodiče? Jste z města? Vesnice? Kolik dětí, jak starých máte?

Jsem matkou dvou dětí – čtyřletého chlapce a sedmileté dcerky. Oficiálně se řadím mezi řádně a celodenně o děti pečující maminky. Jinak jsem vystudovala obor učitelství pro SŠ: kombinace psychologie a výtvarná výchova. A v podstatě se stále tímto oborem zabývám, velice svobodomyslně. Manžel pracuje jako servisní technik, je tvůrčí v oblasti fotografie a tvorby hudebních videoklipů. Momentálně jsme čerstvě přestěhovaní na vesnici do vysněného domku se zahradou. Jinak jsme doteď žili s dětma na Zbraslavi, ve svébytné krásné části na jihu Prahy.

Vilice_leto_2015_tanec a masky (8 of 9)

dcera vyrobila masky pro tanec s bráchou

Popište, jak vypadá to, když nechodí do školy… Jak probíhá váš den, váš týden, váš rok? Jak se děti učí? Učí se samy? Máte širší skupinu?

Týden a rok máme jinak strukturovaný než většina lidí – v týdnu nemáme dny rozdělené na pracovní dny a dny volna a v roce nemáme skutečné prázdniny, jen jakoby lehký náznak, neboť domoškoláci zahajují a ukončují společným setkáním školní rok, a máme také povinná dvě přezkoušení, která tvoří jakýsi předěl. Rozdíl mezi víkendem a pracovními dny se děti učí vnímat skrze manžela, který chodí do zaměstnání a skrze školu navštěvující kamarádky.

2015_PocitacProTatu (3 of 3)
Jinak každý den i učení probíhá různorodě, děti naslouchají svému tělu a nitru, tedy vstávají i chodí spát, kdy potřebují, jídlo jí také, když potřebují a co potřebují. Obklékají se tak teple, jak potřebujjí. A stejně tak se učí a dělají právě to, co potřebují. Program dětí určují i vnější podmínky – vidím, jak naslouchají výzvám dne, to jest co se děje v okolí, sledují, co děláme my dospělí, nebo koho potkají, co třeba navrhnu za činnost, a buď se zapojí nebo ne, nebo je někdy potřeba někam dojet v určitém čase na plánovaná setkání, akce, nebo na nákup.

Obchůdek

Obchůdek

Děti (i když jsou obě rozdílného založení, dcerka extravertní a syn introvertní) jsou úžasně akční, jakmile mají nápad, jdou ho zrealizovat. Nemají v sobě zábrany typu až pak, takové ty ažpaky, které nám brání realizovat své touhy a přání v dospělosti, takové to odkládání štěstí na potom. Mám dojem, že se toto odkládání vytváří tou podivnou výchovou v dětství, kterou většina z nás prošla. Třeba už tím, že miminko není nakojené hned, když potřebuje, ale čeká se až uplynou tři hodiny, ve škole i mateřské škole se stále čeká, až nám někdo nebo něco dovolí zrealizovat své potřeby, přání, třeba i malé. Například, až zazvoní, bude přestávka, …

Děti se učí z větší části samy nebo se mnou a manželem, ale setkávají se i na akcích s domoškoláky. Když chtějí dělat něco, na co doma nemám podmínky, řešíme to kroužkem. Nyní dcerka navštěvuje kroužek keramiky.
Dále se stýkají s dětmi sousedů, s našimi přáteli. Protože jsme se čerstvě přestěhovali, napojujeme se na novou komunitu přátel. Jelikož má dcerka některé své kamarádky a kamarády dál, učí se dcerka komunikaci skrze dopisy poslané klasickou poštou i elektronicky.
Jak porostou, bude se vše měnit, počítám i se soukromým učitelem – odborníkem.

Proč jste zvolili tuto cestu? Nebo si ji zvolily samy děti?

Před pár lety jsem se dozvěděla o unschoolingu na semináři s Naomi Aldort (autorka knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi. Na tomto semináři jsem se poprvé setkala s konceptem výchovy a vzdělávání, který je plný důvěry nejen v dítě, ale i v rodiče. Smysl mi dával názor, že pokud se do procesu učení nezasahuje, pokud se jím nemanipuluje, tak tento proces neustává, přirozená touha poznávat zůstává živá a silná a v podnětném a podporujícím prostředí více není třeba. Pak ani nemusíte řešit motivaci, protože ta se tvoří přirozeně sama a sama vede k výsledku.

natyavina
Zarezonovaly se mnou informace, že je možné dítěti důvěřovat, protože jeho potřeby ho vedou k naplnění jeho talentu. A tedy že talent žijící v podnětném prostředí sahá přesně po tom, co potřebuje, aby mohl v dnešním světě tvořit a plnohodnotně s ním komunikovat. Rozhodla jsem se sytit své děti touto důvěrou. Tento objev byl pro můj život nejen v roli matky velmi zásadní. Od té doby zásady unschoolingu aplikuji u svých dětí i u sebe. Tuto cestu jsme tedy zvolily my jako rodiče, a dceka s ní souhlasila. Když by ale děti za každou cenu chtěli školu zakusit na vlastní kůži, bránit jim nebudu.

Líbí se mi na unschoolingu svoboda, přirozenost, pružnost.
Líbí se mi, že v dětech uchovává napojení na svůj vnitřní hlas i čas, na sebe, na svoji jedinečnost, poslání, kořeny. Líbí se mi efektivní hospodaření s časem, uchování si vrozené radosti z učení, kdy už není potřeba vytvářet uměle motivaci.

Tradiční školský systém mi přijde přes všechny alternativní úpravy stále stejně robotický – vidím, že tu je dané nějakou autoritou, co mají všichni umět a v jakém věku. Cíl se tedy nezměnil ani u těch nejalternativnějších metodik. Pozornost se stále zaměřuje na to samé. Stále není cílem seberegulující se šťastná bytost. Ale cíl je bytost, která byla dovedena k nějakou autoritou dané jakési měřitelné složce vědomostí dané pro všechny stejně. Běžné prostředky k dosažení tohoto cíle jsou známkování, dětmi nevyžádané hodnocení, pochvaly a tresty, pěstování soutěživosti s pěstováním dojmu, že úspěch jednoho je spojen s neúspěchem ostatních.

2015_OkurkovýPanáček (6 of 6)
Domácí vzdělávání mi dává úžasnou možnost vytvořit pro děti prostředí, ve kterém se už nespojuje vzdělávání a učení se něčemu s vnější motivací, tedy se všemi těmi pochvalnými slovy a odměnami, na která jsme celé dětství čekali a byli kvůli nim ochotni udělat téměř cokoliv.

Unschooling mě zajímá nejen z ryze praktického pohledu matky, ale i z pohledu mého oboru a zájmu o psychologii, speciálně o oblast seberozvoje a vzdělávání nejen dětí. Změnil se i díky němu můj pohled na vývojovou psychologii, kterou jsem se učila na fakultě. Už chápu profesora antropologie, který se tehdy u zkoušky lehce vysmíval oboru psychologie. Díky knize Koncept kontinua, Naomi Aldortové, Alici Millerové, práci Alfie Kohna, knihám Johna Holta, knize a filmu Summerhill, dokumentům o Sudbury Valley, že mnohé etapy ve vývoji dítěte, jak je popisuje klasická psychologie by ani nebyly nebo takto nevypadaly, kdyby se do úvahy vzalo, že se jedná o vývoj dítěte, které prochází školským systémem a určitou výchovou. Dítě v jiné kultuře se může vyvíjet úplně jinak a bude to naprosto v pořádku.

Za velice podstatný, pro mé rozhodnutí považuji i dokumentární film Zakázané vzdělávání. jedná se o celosvětový projekt několika set producentů o vývoji a smyslu vzdělávání, o našem současném školském systému, o jeho vzniku a historii. Ve filmu je více než devadesát rozhovorů s učiteli, vědci, odborníky, spisovateli, matkami a otci.
Dozvíte se tu, že škola jak ji známe tu není odjakživa,ale že je dvě stě let stará a je stále považována za hlavní formu vzdělávání. Od svého vzniku se však tento systém vzdělávání dětí, vyznačuje strukturami a postupy, které se již dnes považují za překonané a velmi zastaralé. Její hlavní nedostatek je v paradigmatu, které nebere v úvahu povahu učení, svobodu volby a význam lásky a lidských vazeb v individuálním a kolektivním rozvoji.

Vilice_leto_2015_vyletVlasim (15 of 14)

Děti (ale i dospělí) potřebují otázky, potřebují se ptát, potřebují vědět proč. Díky otázkám proč nacházíme své poslání (talent), své místo, svou pozici v životě, odpovědmi získat poznání, kde proudí energie. A k tomu jim unschooling dává velký prostor. Unschooling umožňuje rozvoj přirozeného sebevzdělávání a seberozvoje.

Myslím si, že děti toto umí už od narození, díky vrozenému spojení se sebou, ale ve škole, kde nesledují svoji cestu, ale cestu autorit, se to odnaučují, vychylují tak z vlastní rovnováhy mezi pohledem dovnitř do sebe a pohledem ven, do světa místo toho, aby tuto rovnováhu více rozvíjeli. Ve škole, kde se prezentují odpovědi všem stejné, se nebere v úvahu, že nikdo pro nás nemá odpověď, že odpověď , řešení nosíme v sobě, svoji jedinečnou. Každý člověk je originál a potřebuje „svou originální péči“. Rodič a učitel se tu učí jít dětem spíše z cesty, než ve snaze někam je dovést, omezovat jejich schopnost dotazovat se a nacházet cestu k získání svých funkčních řešení a odpovědí.

kostelecko-1426

Jsou i jiné oblasti vašeho života nějak vybočující z hlavního proudu? Které a jak?

Obě děti jsem porodila doma. Jíme jídlo bez masa. Já se sama vyživuji syrovou veganskou stravou. Ale dětem nezakazuju ochutnávat maso, když ho někde objeví a chtějí ho zkusit. Jídlo jim vařím. Jedí, to co jim chutná. Chci aby i v tomto byli svobodní a nechali se vést svým tělem, vnitřním hlasem. Obě děti jsou velice zdravé. Jen hranice, že jim nevařím maso je moje etická. Ukazuji jim, že ctím i sebe sama, nejen jejich svobodu. Prostě se narodily rodičům, kteří maso nevaří.

Jaké má unschooling pro a proti? Co je největší výhoda? Co naopak nevýhoda?

Mnoho výhod jsem už uvedla. Velkou výhodou je svobodný a důvěřující prostor, kde se efektivně hospodaří s časem a energií dětí i rodiče, takže můžete ochutnávat život naplno kdykoliv a být kdekoliv. Mě osobně na škole vždy vadilo, že musím, sedět v nějaké budouvě a věnovat pozornost něčemu, co mne právě vůbec nazajímá. Když jsem třeba šla k doktorce, bylo krásné vnímat ten dopolední cvrkot běžného pouličního života venku, mimo budovu školy. Vnímat čerstvý dopolední vzduch, slunce, déšť, lidi kolem. Přiznám se, že jsem i kvůli tomu různé návštěvy doktorů hlavně na gymnáziu vymýšlela.

Vilice_leto_2015_domecek (17 of 37)

Postavili si domeček.

Úskalí nevidím v unschoolingu, ale spíše v tom, co jsem se naučila v tradičním systému – nedůvěřovat, kontrolovat, dávat nevyžádané rady a pomoc, chválit, dávat nevyžádanou zpětnou vazbu – manipulativní hodnocení.
Vím, že mohu předat jen to, co mám v sobě. Sama se snažím uplatňovat principy unschoolingu u sebe. Sama v sobě obnovuji schopnost být napojená na sebe, ptám se, jak se cítím a co potřebuji a jak se k tomu dostanu. Jako velice důležité považuji učit se zacházet s emocemi a myslí. Pokud mi život, a třeba konkrétně rodičovství nepřináší radost, nepředám ze sebe to nejlepší.
Za podstatné vidím v rodičovství žít to, co chcete kolem sebe šířit.

_DSF3202

A proti? Proti se vyjevují jen podle toho, z jakého úhlu pohledu se díváte. Jací jste, taková vidíte proti.
Z mého pohledu nejsou v principech unschoolingu. Když chcete poměřovat a srovnávat dle tradičního jednoho metru, je složité se tu něčeho chytit. Když zvolíte cestu unschoolingu, tak jako rodič ztratíte pohodlí zaběhaného. Musíte najednou vzít zodpovědnost do svých rukou. Musíte se sebou něco udělat, být i vy takoví unschooleři. Není pro ty, kteří se vzdají zodpovědnosti za proces vzdělávání svých dětí a kteří chtějí,aby jejich dětem druzí navrhli a připravili cestu po které budou kráčet. Někomu může vadit, že je hodně se svými dětmi. Možná proto, že neví jak s nimi žít a neztratit sám sebe, svůj prostor. Najednou musíte i vy sami vést sebe a svůj čas jinak, než je obvyklé.

Jak to vidíte/jak to vidí vaše děti do budoucna? Střední škola, vysoká? Uvažujete takto vůbec?

Školní systém nezatracuji. Bude-li potřeba projít touto formou, může být i SŠ a VŠ. Sním o škole svobodné ve stylu Sudbury Valley a Summerhillu, ale bez internátu. Se spojením s rodiči. Myslím, že už dnes jsou rodiče dál a nejsou takovou „ohrožující brzdou“ za jakou je měl Neill, zakladatel Summerhillu.

2015_Makomlekovaní (9 of 9)

Při přípravě tohoto článku mi občas někdo nechtěl odpovědět, chtěl zůstat v anonymitě. Je důvod mít z něčeho jako rodič unschooler u nás v Česku strach? Proč?

Nevím o ničem konkrétně. Vím o obavách rodičů, že uškodí svým unschoollerstvím domácímu vzdělávání. Unschooling totiž není oficiálně umožněn, je potřeba plnit cíle dané systémem. V tomto Česko není plně otevřeně svobodné. Zatím nepodporuje otevřeně svobodné, demokratické školství a svobodné vzdělávání, jakým svobodné školy a unschooling jsou. To, co v mnoha zemích funguje.
Osobně jsem pro otevřenost. Nechci své postoje skrývat. Jsou stejně hodnotné jako postoje druhých. Respektuji druhé a potřebu klasického školského systému. Ale přeji si současně i respektování jiné cesty.

Jaké jsou reakce okolí, které dává své děti do škol, na váš způsob života? Jak se vyrovnáváte s těmito reakcemi? Mění se postoj veřejnosti? Cítíte se nějak diskriminovaně? Pokud ano, co by pomohlo?

Okolí se diví. Je to samozřejmé. Unschooling je pro ně neznámý. Takže dochází k diskuzi. Mají své obavy, ale v podstatě tu je vzájemný respekt.
Lehce diskriminovaně se cítím v tom, že není možné úplně otevřeně a oficiálně založit svobodnou demokratickou školu anebo vést domácí výuku, kde by se mohli otevřeně uplatňovat principy unschoolingu. Pomohl by respekt.

A zde podle mě platí, to co řekl geniální Albert Einstein: “Problémy nelze vyřešit na stejné úrovni vědomí, na jaké vznikly.” Myslím si, že  je potřeba nejprve změnit úroveň vědomí nás rodičů, změnit ho na plnou důvěru v to, co cítíme, a přejeme si a v to, co rádi děláme a jak rádi žijeme. Pak věřím, že se důvěra rozšíří jako kruhy na vodě dál.

DivadýlkoNestvůrkyZeŠkolky (8 of 17)

divadýlko Nestvůrky

Pokud budou chtít, budu ráda, když mi i vaše děti napíší, co je pro ně unschooling. Proč se jim líbí/nelíbí… Jaké to je nechodit do školy?

Synovi jsou 4 roky a školu neřeší.
Odpověď dcerky je: „Škola se mi nelíbí, protože děti musí dělat to, co jim řekne učitelka. Chci se učit kdy chci a co chci. Líbí se mi, že se můžu doma učit kdy chci, a třeba i venku. Když už mám unavenou ruku od psaní, můžu si odpočinout, a jít dělat něco jiného, třeba si jít hrát s bráškou, nebo si jí promasíruju a jdu zas psát. Můžu se na všechno ptát a dostanu odpověď na to, co mne právě zajímá. Vidím u své kamarádky, jak dělá ty úkoly do školy, a jak se u toho tváří smutně, že se jí do toho nechce.“

Je nějaký moment, zážitek, cokoli, co díky unschoolingu máte, co jste zažili, na co nikdy nezapomenete?

Je to sled i drobných zážitků a úlevných prožitků, kdy víc a víc odkládáte naučenou nedůvěru v proces přirozeného učení, ve svébytnost dítěte. Objev, že to funguje i jinak, že můžete nechat dítě hledat vlastní způsoby, jak se něco naučit. Objev, že dítě se naučí třeba psát i bez drilu psaní čárek, vlnovek… Mám doma ty pěkné hravé sešity s obrázky na podporu výuky psaní, ale dcerka je ignoruje. Nezajímá jí dělat vlnovky, spirály a podobně. Chápu to, vždyť to samé přirozeně cvičí ve svých obrázcích.

natalky plakat (2 of 2)

Plakát pro kamaráda

Mladší syn doteď vůbec nekreslil, nečmáral. I když jeho sestra kreslí odmalinka skoro pořád, on dlouho ignoroval tužky, štětce – přímo je odmítal. Dnes si vzal štětce a začal sám malovat a maluje skoro v kuse už v druhý den! Úplně přeskočil stadium čmárání a hned maluje včelku máju, luční kobylku a jelena v lese, zajíce s oušky, i mrkví v ruce, velryby,pirátskou loď. Vývoj je jedinečná úžasná záležitost. Do pěti, šesti let mu většinou důvěřujeme, proč už pak ne?

natalka misa vajicka (1 of 1)

Jana Matasová
Jako terapeutka v Holistické regresní terapii pomáhám druhým v sebepoznání a sebeléční. Mou vášní je život sám. Ráda si s ním hraju. Miluji jeho kouzla, paradoxy, i jeho dokonalé nedokonalosti. Okouzluje mě svět dětí. Na cestě s nimi se zaměřuji na umění být šťastnou sebe-vědomou maminkou, která v sobě umí nechat kvést bezpodmínečnou lásku, důvěru a porozumění směrem k sobě i k dětem. Speciálně ženám, které prošly traumatem “ztráty” nenarozeného dítěte přináším poselství ze svého příběhu. Věřím, že svůj osud můžeme proměňovat a volit si směr našeho příběhu.
Komentáře